Jak Jižánci slavili Vánoce

K zemi se jedna po druhé snášely malé sněhové vločky. Panika běhala po zahradě před Stromem, chytala je do tlapek a dívala se, jak pomalu tají. Zahihňala se a všechno se v ní tetelilo. Dnes je přece Štědrý den! Těšila se na společnou večeři s ostatními Jižánky. Těšila se na dárečky, které se určitě pod stromečkem objeví, protože Panika přece byla letos moc hodná! Ale ze všeho nejvíc se těšila na procházku městem. Tuhle chvíli milovali všichni Jižánci a byli by přísahali, že je nejlepší z celých vánočních svátků. Každý rok se na ni svátečně vyparádili, do termosky nalili horký čaj a společně se toulali městem. Nahlíželi za okna těch, které měli tolik rádi. Dívali se, jak už se Toník vůbec nebojí tmy pod postelí a jak se Robin stará o svou mladší sestřičku a byli tolik pyšní, jak se všichni ti, kterým pomohli, posouvají mílovými kroky vpřed.

Panika už byla na tuhle výpravu nachystaná. Měla pestrobarevný kabátek, čepici s velkou barevnou bambulí a teplé boty. Nedočkavě každou chvilku otočila hlavu ke stromovému domku, jestli už jsou připraveni i její kamarádi. Za chvilku se opravdu začali objevovat ve dveřích. Ven se vykolébal Vztek, který si na hrnec, co nosí na hlavě, narazil ještě kulicha. Úzkost i její slon měli stejně vzorované svetry, Láska měla hřejivý červený kožíšek a Pravda, která teď s nimi bydlela, měla maskáčovou a pořádně naducanou péřovou bundu. Strach měl čepici, šálu, rukavice, bundu, vestu, teplé kalhoty a teplé punčocháče, to víte, nikdy nevíte. Radost si vzala jen tenký kabátek – měla totiž takovou radost, že jsou Vánoce konečně tady, že musela poskakovat a hopsat a bylo jí od toho všeho velmi teplo. Konečně tedy stáli před stromovým domkem všichni a mohli se vydat na výpravu. 

Už už se chystali vykročit, když se Láska přitočila k Panice a vykulila oči: “Jůůů, co to máš?” Panika držela v ruce velkou hvězdu vystříhanou z papíru tak, že vypadala jako velká sněhová vločka. “To je nádhera,” zatetelila se Láska, vzala tu velkou vločku a tančila s ní po zahradě. “To Nelinka,” řekla hrdě Panika, “naučila se tak krásně vystřihovat! A už ví, jak nosit nůžky, aby nikomu neublížily. Od září chodí do školky a zvládá to všechno tak báječně! Mám z ní takovou radost!” Radost s Panikou nadšeně souhlasila. Nelinka je prostě báječná a věděli to úplně všichni Jižánci.

Láska se chichotala, vytančila i s vločkou ze zahrádky před stromový domek a ostatní Jižánci běželi za ní. Frrrnk! Kolem nich najednou něco prosvištělo, až se Lásčiny vlasy, zakroucené do maličkých srdíček, kolem její hlavy rozletěly na všechny strany. A zpátky – frrrrnk! “Co to jeee?” volala Láska a rozhlížela se kolem. Za chvíli ho uviděli Jižánci znovu. “To je přece Štěpánek!” vykřikla Radost nadšeně. Šlapal poctivě do pedálů zeleného kola, pevně držel řídítka, co chvíli se zkusil na kole postavit nebo zamávat na maminku s tatínkem a mladším bráškou, kteří šli kousek za ním. Maminka, tatínek i všichni Jižánci byli na Štěpíka opravdu pyšní! Jezdí na kole jako drak!

Štěpík se zase opřel do pedálů a Jižánci běželi kus cesty za ním a výskali radostí. “Jéé, hele!” vypískl najednou Strach a ukazoval někam mezi domy. Bylo tam dětské hřiště, plné prolézaček, písku a skluzavek a taky dva dobří známí – Matěj a Jáchym. “Tyhle dva prima kluky já znám,” řekl Strach a usmíval se, až se mu brýlová sklíčka zamlžila, “a oni znají mě. Ale už jsme se tak dlouho neviděli! Kluci jsou úžasní a zkrátka už mě nepotřebují! Matěj se zabydlel ve školce a Jáchym zase ve škole. Oba objevují, jak je to báječné, když se nebojí a kolik skvělých zážitků a kamarádů je na světě čeká…” Jižánci pozorovali Matěje i Jáchyma a radovali se. Věděli, co všechno kluci zvládli a věděli, jak je skvělé, že si dovolují být prostě Matějem a Jáchymem. Protože právě takoví jsou nejlepší.

“Ha,” zabrumlal Vztek tím nejméně vzteklým hlasem, jakým to jen dokázal, “a mě už zase nepotřebuje Anička! Spolu s maminkou si se mnou nejprve promluvily… A pak mě nechaly jít. Jsou to obě holky šikovné!” “No ano, Anička! A jak se teď umí krásně učesat, to jste viděli?” řekla Panika, která měla svoje pestrobarevné vlásky ustavičně zacuchané a věděla, že takové česání někdy není žádná legrace. Ale Anička to dokáže! A protože Panika má velmi ráda barvy, měla také velkou radost z toho, že Anička pečlivě zavírá každou fixu, když dokončí svůj obrázek. Barvám je tak mnohem lépe! Jižánci přikyvovali a měli z Aničky velkou radost. “No a Filípek,” zvolala Láska rozněžněle, “jsem na něj tak hrdá, vždyť on úplně přestal kňourat! A je ke všem kolem sebe tak milý!” “Ano, Filípek je úžasný kluk, který ví, co dělá! A s Aničkou jsou parťáci – dokážou si připravit pití i svačinu, dokážou připravit stůl pro všechny a zase ho uklidit,” vypočítávala Radost a slon do toho zatroubil chobotem malou fanfáru – tramtadadá! “A dokážou pomoci jeden druhému,” dodala Láska tím nejněžnějším hlasem, jakým to dovedla říct. A všichni se radovali a radovali se ještě o kousek víc, když Láska připomněla, že Jižánci už byli navštívit i Cyrila a Laurinku, kteří přestali schovávat to, co cítí, někam do šuplíku a nebáli se to říct a ukázat. Jižánci za to byli moc rádi a věděli, že brzy budou s Cyrilem i Laurinkou ti nejlepší kamarádi.

Šli dál a k zemi se snášely drobné sněhové vločky. Jižánkům ale nebyla zima. Přemýšleli o dalších svých kamarádech, kterým pomáhali a které mají moc rádi.

“Páni a – a-,” Panika se úplně zakoktala samým nadšením, “slyšeli jste, jak Mikolášek krásně mluví? A naučil se říkát JÁ – já chci, já umím, žádné ON chce!” “Však už je to velký kluk,” přikývla Láska a Jižánci věděli, že Mikolášek udělal kus práce a měli z toho ohromnou radost, hlavně Radost, protože ta si povídala ze všeho nejraději.

“To tedy ano, “ vložila se do toho Pravda, “všimli jste si, kolik dětí se letos naučilo tak báječné a důležité věci? Třeba Davídek!” “No ano, Davídek,” zajásala Radost a udělala na chodníku několik tanečních krůčků, “Davídek se na-u-čil chodit! A povídat! A já jsem mu v patách každý den a společně objevujeme svět a v něm všechno to krásné, co ho baví a těší!”

“No když jsme tak u toho mluvení, Karolínku znáte! Sie spricht Deutsch!” roztančila se i Láska. “Cože?” zeptal se Vztek a zamračil se, “jaký zíšpricht? A kdo je dojč?” “To znamená – ona mluví německy,” rozhihňal se Strach, “je úžasná! Kondorovirus nekondorovirus, zvládla se naučit úplně nový jazyk a zabydlet se v německé škole, dokonce ve dvojjazyčné třídě!” Strach se celý tetelil. Vztek přikývl a opakoval si pro sebe, tak, aby ho ostatní neslyšeli – zíšprichtdojč, zíšprichtdojč – a měl pocit, že se právě naučil nějaké zaklínadlo.

Pomalu se stmívalo, a tak šli Jižánci dál. Zvědavě nakukovali do oken hned tam a hned zase tady, když tu najednou Vztek nechal všech zaklínadel a začal se u okna podivně natřásat. “Co to děláš?” zeptala se Úzkost a musela se Vzteku trochu smát. Jeho zavalité tělíčko se ale pohybovalo do rytmu a Vztek nadšeně ukazoval za okno. “To je Adélka! Cvičí aerobik a jde jí to báječně! To je prostě její!” funěl Vztek a snažil se napodobovat Adélku, které lehounkým krokem a s úsměvem cvičila svojí sestavu. “Adélka mamince velmi pomáhá,” řekla Pravda měkce, protože věděla, jak moc to pro maminku znamená. “A tihle dva lumpíci,” zasmála se Radost, “Eliška a Petřík! Svět má pro ně přichystaných tolik báječných věcí a já miluji, když ho tihle dva objevují! Jsou tak zvídaví a nadšení! Ve škole si to budou moc a moc užívat a já tam budu s nimi!”

Vztek už se, narozdíl od Adélky, celý zadýchal a mával na ostatní, aby pokračovali v cestě. Rozeběhli se ulicí dál a zase tak od radosti nad těmi všemi kamarády, co mají, pištěli a výskali. Sem tam vyplašili svým křikem nějakého holuba. Když tu najednou Panika vykřikla: “Pozor, hroch!” “Hroch? No ty už jsi tady někdy viděla hrocha?” ptala se Úzkost, ale raději si přitáhla slona ještě o kousek blíž. “Ale to je přece Toníčkův pan Hrošík! Dobrý den, pan Hrošíku,” volala Láska, “kdepak je Toník?” “Ahój, kamarádi! Toník je už doma, chystá se na spinkání s Usínáčkem. My jsme se byli podívat na tu vánoční nádheru,” odpověděl pan Hrošík a ukazoval na světélka v oknech a rozsvícené vánoční stromečky. Za ním cupitalo několik dinosaurů. Slon, který patřil Úzkosti je chvíli pošťuchoval, ale nakonec se vrátil zase poslušně zpátky. “Toníček to ve školce zvládá levou zadní,” řekla Láska pyšně. “Levou zadní? Ale co ty ostatní? A odkdy mají lidé zadní nohy?” vyděsila se znovu Úzkost a Láska vyprskla smíchy. “Ale to se tak říká, když se někomu něco opravdu daří a jde mu to lehce a krásně. Jako Toníkovi školkování,” odpověděla.

“A víte, kdo také chodí do školky?” zeptala se Láska po chvíli, když už zase šli od okna k oknu a lepili nosíky na okenní tabulky. “No přece Vilda,” zacinkala Radost, “Vilda je skvělý kluk! Letos se s rodiči stěhovali a pak ještě školka… Ale Vilda? Zvládl to na jedničku a já z něj mám takovou radost! A je to teď i velký brácha – narodila se malá Eliška! A to Vilda ještě ani neví, co si s Eliškou užijou za legraci a jaké lumpárny spolu budou vymýšlet!” “Hurááá, Eliška!!!” volali Jižánci a těšili z Elišky, která svými úsměvy zase těšila všechny kolem. 

“A já znám ještě jednu malou princeznu, která svým úsměvem dělá radost všem kolem,” zahihňala se Panika a Strach se na ní tázavě podíval. “No přece Lucinku! A já Lucince každý den pomáhám, aby viděla na světě jen to krásné,” řekla Láska něžně.

“Jééé! To je parta!” vykřikl najednou Vztek a nadšeně se díval do jednoho z oken. “Babička má z těch malých parťáků velikou radost. A já taky,” zavýskla Radost vesele a přilepila se k oknu hned vedle Vzteku. Viděli Zuzanku a věděli, že už je to velká školačka, která je už ve druhé třídě a je tak šikovná! Viděli i Vojtíška a věděli, že Vojtíšek je statečný kluk, na kterého si nepřijde ani Strach, ani Panika – Vojtíšek totiž dokáže ve školce i v zimě spát ve stanu! Ve školce si zvykl i Adámek a Jižánci věděli, že udělal velký kus práce a byli na něj pyšní. Byl tam i Filípek, který se každý den o kousek zlepšoval s mluvením a malý Daneček, který přímo ukázkově leze po čtyřech a vleze úplně všude. Byl to prostě jeden velký chumel radosti a lásky a zase radosti a ještě navíc lásky a Jižánci se celí tetelili, když je tak pozorovali.

Ještě chvíli se tím pohledem těšili a pak šli zase dál, až k velkému domu se spoustou balkónů. “Jůů, tady je Ondra!” zajásala Pravda. “Ondra?” ptal se Strach. “Ondra! Ten nejondrovatější Ondra, kterého rodiče tolik milují, právě proto, že je to zkrátka on. Je prostě báječný přesně takový, jaký je,” řekla Láska. “A je tu i Vojtíšek,” zacinkala Radost hlasem, který zněl jako rolničky, “Vojtíšek, smíšek! Miluji, jaká je s ním legrace!” Jižánci ještě poslali oběma klukům vzdušnou pusu a vydali se zase dál.

Ještě chvíli nahlíželi do oken a radovali se a vypočítávali, co jejich kamarádi za ten předlouhý jeden rok zvládli. Bylo tu tolik školáků a školáčků, tolik prvních krůčků, tolik objevených věcí, tolik zvládnutých změn, tolik poučení z chyb a karambolů… Ale to by to nebyli Jižánci, aby nevěděli, že je v pořádku, že se nepodařilo úplně všechno. Že se některé z dětí ve školce ještě moc bojí a chybí jim máma, že se některým ještě nedaří mluvit, jiným se nedaří mluvit se Vztekem a jiným pod postelí sedí Strach. Věděli, že je to zkrátka v pořádku a každý kluk nebo holka, kteří se právě teď s něčím trápí, jsou prostě úžasní, ať se děje, co se děje. Věděli, že všechno bude dobré, protože svoje malé kamarády i jejich rodiče každý den podporovali a pomáhali jim zvládat i to, co ještě není zvládnuté.

Věděli, že i rodiče všech dětí, co je znali, dělají to nejlepší, co mohou a jsou báječnými rodiči a oporou svých dětí.

 Jižánci měli srdíčka plná lásky a bylo jí tam dost pro všechny, úplně pro všechny na celém světě. A všechnu tu lásku teď posílali právě svým malým kamarádům i jejich velkým parťákům, rodičům i prarodičům. I když byly jejich jižánčí tlapky  malé, věděli, že když se spojí, dokážou i těmi maličkými tlapkami obejmout celý svět – a každému ze svých malých kamarádů posílali jedno takové obejmutí. Takové, ve kterém zkrátka víte, že když si usmyslíte, dokážete všechno. Ve kterém víte, že svět má pro vás připraveno tolik krásných překvapení. Ve kterém víte, že být tady na světě je ta nejlepší věc. Ve kterém víte, že všechny babičky a dědečkové a maminky i tatínkové vás milují nade všechno. Ve kterém víte, že právě přichází ty nejkrásnější Vánoce.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů