Úplně první pohádka

“Uáááá!” Panika s křikem rozrazila dveře stromového domečku a vběhla dovnitř. “Ony, ony chtějí…chtějí..” popadala dech a hlas jí přeskakoval. Ostatní Jižánci na ní mohli oči nechat. “Co se děje?” ptala se Radost. “Určitě zase nějaká hloupost,” brblal Vztek.

“Ony o nás chtějí psát knížku!” vykřikla konečně Panika. Radost zavýskla, Vztek se rozčílil, Strach vykulil oči a Panika se schovala za svého slona. Jen Láska se usmívala a pokyvovala hlavou a jako vždycky věděla, co a jak. 

“Kdo jsou ony?” ptala se Radost. “No přece ty tři, Bára, Danča a Heli! Napíšou o nás knížku, Bára to dneska říkala a povídala si o tom s dětmi ve škole a Danča už začala psát a Heli namalovala Strach a -” sypala ze sebe Panika. Radost se roztančila po kuchyni stromového domečku. “Konečně, konečně je to napadlo! Čekám na to už tak dlouho! Tolik dětí i dospěláků si o nás musí přečíst!”

Vztek, který se díval z okna, se najednou škodolibě usmál. “Jen se pojď podívat, co dělají. Žádná knížka nebude!” Radost strnula. “Nebude?” 

Doběhla k oknu. Vztek pozoroval oknem Báru, Danču i Helču, jak se hádají. Jedna přes druhou vykřikovaly, co kdo udělal nebo neudělal a Radosti z toho bylo trochu mdlo. “No takhle knihu opravdu nenapíšou,” posmutněla, “a děti se o nás zase nedozví.”

Schlíple si sedla do křesla – toho samého, kde ještě před chvílí seděla Láska.

Jižánci seděli kolem stolu se sklopenými hlavičkami. Nikomu se nechtělo mluvit. Ani si nevšimli, že Láska už je zase mezi nimi a pobaveně si je prohlíží. Až po pořádně dlouhé chvíli, a po tom, co si Láska významně odkašlala, zvedli hlavu. Jeden po druhém spočinuly na Lásce tázavé pohledy. “Myslím, že byste se měli znovu podívat z okna.” Jižánci vystřelili jako na povel a do okna se vyskládaly hlavičky jedna vedle druhé. A jeden vedle druhého viděli Báru, Danču i Helču, jak si povídají, ale také naslouchají, píšou a malují, a když si jedna zrovna tolik nevěří, zbylé dvě jí povzbudí. Kniha Jižánků jim roste pod rukama a ty tři se jen tetelí.

Na Lásku se znovu přilepily ty tázavé pohledy. “Jak jsi to udělala?” zašeptala Radost. Láska usmála a ten úsměv hladil. “Jen jsem řekla, že na mě nesmí nikdy zapomenout.”

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů