O STRACHU, KTERÝ SE BÁL

“Toníku, Toníku! Je čas jít spát, máš už vyčištěné zoubky?” volala maminka. Toník si spěšně dopnul poslední knoflík proužkovaného pyžama a podíval se na malý červený kartáček krčící se ve skleničce. Když já si tak nerad čistím zuby, zakoulel očima na svůj odraz v zrcadle. Nakonec ale sáhl do skleničky, vzal tubu s pastou a otráveně smýkal kartáčkem po zubech sem a tam. Vypláchl si pusu a vycenil na kluka v zrcadle zuby.

 Nechtělo se mu spát. Tedy chtělo, ale! Poslední dva týdny se mu zdály ošklivé sny. O zkoušení ve škole, o návštěvě u zubaře, o stěhování z jejich bytu do tohohle velikého domu, plného tmavých rohů a zákoutí, kde se jistě ukrývá… Kdoví co!

Toník se vyšoural z koupelny. Maminka se na něj usmívala tím nejkrásnějším úsměvem, jaký zkrátka umí jenom maminky. 

“Uložím tě do postele, ano?” “Ano, prosím,” špitl Toník. Ve dne měl svůj pokojíček tuze rád. Všechna svoje autíčka, figurku robota, který se umí změnit ve velké auto i obřího plyšového medvěda, který seděl pod oknem. Ale v noci? Pokoj mu připadal tak velký, že by se v něm mohl i ztratit. A co je nejhorší - tma pod postelí, černější než noc.

Toník vklouzl do peřin a maminka mu přitáhla deku až po bradu. Políbila  ho něžně čelo. “Dobrou noc, zlatíčko. Ať se ti zdají ty nejkrásnější sny!” “Dobrou noc,” odpověděl Toník. Maminka za sebou tiše zavřela dveře pokoje a Toník osaměl.

Rychle se zabalil do deky, jak nejtěsněji mohl. Nesmí vykukovat ani palec! Vykulenýma očima sledoval protáhlé stíny na stěně.

Kchrrkchrr! Pod postelí něco zašramotilo. Toník pevně zavřel oči a zavrtal se do peřiny ještě víc. Strachy ani nedýchal. Kchrrr! Znova to zašramocení! Jakoby pod postelí pochodovalo něco maličkého sem a tam a občas narazilo do zapomenutého autíčka nebo ponožky, která se tam kdovíjak zatoulala. Toník cítil, jak se mu svírá žaludek a potí se mu ruce. Srdce mu bušilo jako o závod. “Je.. Je tam někdo?” zeptal se váhavě. “Já!” písklo něco tenoučkým hláskem. Toník se vyděsil ještě víc a znova pevně zavřel oči. Tohle musí být nějaký zlý sen!

“A.. A tam někdo je?” pískl znovu tenký hlásek. Toník se celý třásl, ale odpověděl: “Já, Toník.” Kchrrr! Zašramocení se ozvalo ještě jednou. Toník sebral všechnu odvahu a pomalu se nasoukal k okraji postele. Vystrčil hlavu a podíval se dolů. Pod postelí, mezi autíčky a ponožkami, se blýskala dvě kulatá očka.

“Kdo jsi?” vykřiknul Toník polekaně. “Já jsem Strach,” pískla ta očka a schovala se za jednu z ponožek, které ležely pod postelí.

“Co tu děláš?” zašeptal Toník po chvíli. Očka zamrkala a zdála se být najednou trochu větší. “Já se tady bojím, “ pípla tenkým hláskem. “Já se taky bojím,” odpověděl Toník. Očka se vykulila ještě o něco víc a zvědavě si Toníka prohlížela. Už byla veliká zrovna jako tenisové míčky. “Čeho se bojíš?” zeptal se jich Toník. “Je tu tma. Tak se bojím.” 

Toník měl hlavu plnou otázek. “Já tady bydlím. Ale kdo jsi ty a kde ses tu vzal? Ztratil ses? Jak dlouho tu jsi?” pokračoval už o něco víc odhodlaně. “Já tady nebydlím. Bydlím v domečku ve stromě s košatými větvemi. Ale teď jsem tady, protože sis mě zavolal,” ozvalo se v odpověď. Toník začal být zvědavý. “Pojď ven!” Blýskavá očka se zavrtěla a trochu couvla. “Kdepak!” 

Toník se zachichotal. Vždycky, když měl strach, představoval si ho jako obludu! Velikou, zubatou, chlupatou a dozajista velmi nebezpečnou. Takovou obludu, které je prostě nutné se bát, protože je mnohem větší a silnější než takový Toník. Tenhle Strach se ale zatím chová mnohem víc jako vyděšený křeček, kterého není třeba se bát. Toník vyklouzl zpod deky a strčil hlavu pod postel. Strach si ho prohlížel a vypadalo to, že se bojí doopravdy. “Pojď ven,” řekl znovu Toník.

Strach se neochotně vykolébal zpod postele. Když ho trochu ozářilo světlo lampy, která stála před domem, Toník se musel znovu usmát. Strach byl maličký, měl kulaté bříško, kalhoty na kšandu, malou pusu, brýle a velké, ale vážně velké oči. No jasně! Tohle přece Toníkovi maminka vždycky říkávala - strach má velké oči!

Toník, protože byl slušně vychovaný chlapec, napřáhl k tomu mrňouskovi ruku - nebo spíš prst. “Já jsem Toník,” zopakoval. Strach mu podal malou tlapku a prstem zatřásl. “Já jsem Strach,” zopakoval také. Jeho tlapka byla studená a pěkně zpocená, zrovna tak, jako před chvíli Toníkovy dlaně, když ležel v posteli. Očka se mu ale, zatímco Toníkovi podával tlapku, trochu zmenšila.

“Jak jsem tě zavolal?” zeptal se Toník. “Ty nevíš?” zakňoural Strach, ”vždyť se tu pořád něčeho bojíš. A to já pak musím přijít. To je pořád přemýšlení, jaké bude stěhování, co všechny ty změny, jaký bude nový dům, co se schovává támhle v koutě a tady pod postelí - to všechno já slyším. A pak musím jít za tebou, protože ty se stěhuješ a neznáš to tady a myslíš si, že se toho musíš bát.” Toník se zamyslel. Nikdy by ho nenapadlo, že takový Strach se dá zavolat. “Určitě už mě hledají,” kňoural Strach dál. “Kdo tě hledá? S kýmpak vlastně bydlíš?” “No přece s kamarády. Je tam Vztek, Úzkost a taky moje kamarádka Panika, no a hlavně Radost, tu mám ze všeho nejradši, je s ní totiž velká legrace, víš,” vypočítával Strach. Všechna kolečka v Toníkově hlavě se točila na plné obrátky. Chtěl Strachu pomoci najít jeho domeček i kamarády. “Radost už mě určitě hledá,” opakoval umíněně Strach.

Mezi kolečky v Toníkově hlavě se rozsvítila žárovka! “No tak jí zavoláme!” Strach zuřivě přikyvoval. “Radostiiii, Radostiiii,” začal pískat svým tenkým hláskem. Oba pak chvíli napjatě poslouchali. Po Radosti ale ani vidu, ani slechu. Jestlipak je vůbec uslyší? Strach pohlédl blýskavýma očkama na Toníka. “Musíš jí zavolat ty. Já mám na to příliš slabý hlásek,” řekl smutně.

“Radostiiiii!” zakřičel Toník. Oba se znovu zaposlouchali do ticha zšeřelého pokoje. Nikde nic.

Jakpak vlastně vypadá taková Radost, přemýšlel Toník. Strach už znal. Jestlipak je Radost taky tak maličká? Má stejné oči jako Strach? Potkal už jí někdy?

Radost…

Toník si vzpomněl na svoje narozeniny. Byla to veliká oslava! Byla tam maminka, tatínek, mladší bráška, dokonce i babička s dědou a pes Fido. Toník dostal velký dort, na kterém mohl zfouknout všechny svíčky a něco si přitom přát. Dostal taky tu báječnou figurku robota, který se umí změnit ve velké auto. Maminka i tatínek i babička a dědeček, všichni ho jeden po druhém obejmuli, dali mu velkou pusu na obě tváře i na čelo a řekli mu, že ho mají moc rádi. Mladší bráška, Josífek, mu namaloval krásný obrázek. 

Toníkovi se někde v břiše a kolem srdíčka rozléval hřejivý pocit. Věděl, že ho doma mají rádi a že on má moc a moc rád zase je. Měl radost z obrázku, hraček, dortu a hlavně z toho, že byli doma všichni pohromadě. Usmíval se, prostě jen tak, jak si na to všechno vzpomněl. Měl radost a neměl vůbec žádný strach.

Ťuk, ťuk, ťuk! Ozvalo se zaťukání. Strach i Toník vyskočili a Toník běžel otevřít dveře. Když je otevřel, nejprve nikoho neviděl, dokud se neozval zvonivý hlásek: “Tady, tady!” Na prahu seděla bytůstka, vlastně podobná Strachu. Jen celá zářivější. Její očka se smála. Nadšeně zatleskala. “Toníku, tys to dokázal! Já jsem tě slyšela, tys mě zavolal! Hledám Strach a on byl celou dobu tady s tebou! Děkujeme ti!” Radost se rozesmála smíchem, který zněl jako zvonění rolniček. 

Strach běžel Radost obejmout. Toník je oba dva pozoroval. Otočili se a pomalu se kolébali pryč.

“Uvidím vás ještě někdy?” zavolal za nimi Toník. Radost na něj zamrkala. “Přijdu, kdykoliv budeš chtít.” “Jak tě zavolám?” ptal se Toník naléhavě. Radost mu poslala vzduchem pusu a znovu mrkla. “Tak jako dnes. Jenom si na mě vzpomeň.” A zmizeli.

Toník se zachumlal pod peřinu a spokojeně usnul.

Hravé otázky a úkoly - Strach 1
Hravé otázky a úkoly - Strach 2
Hravé otázky a úkoly - Strach 3

Co jste nám k Jižánkům napsali?

Knížka Jižánci je velice krásná a nápaditá. Jsou v ní povídky, které vedou k zamyšlení nad postojem k životu, sobě i druhým. Měla jsem tu čest tuto krásnou knihu číst dětem ve své třídě a upřímně nevím, kdo si to užíval více 😁 já či děti 😊. I pro mě to bylo velice inspirující a osvěžující. Najít si čas se zastavit a věnovat se tématům z knížky. Autorkám tleskám a fandím, protože je z toho cítit láska a touha pomoci dětem se zorientovat v emocích,což je v dnešní době shonu opravdu třeba. Děkuji a přeji mnoho úspěchů ❤️❤️❤️.
Mgr. Martina Fedák, maminka Anežky
Jižánci jsou kouzelné pohádky o emocích. Mnohokrát mi pomohly otevřít komunikaci se syny, když bylo treba. Díky za tuto sbírku pohádek nejen pro děti.😊😊😊
Jana Javůrková, maminka Tomáše, Matyáše a Antonína
Pro nás rodiče je tato kniha další možnost, jak si s dětmi povídat o tom, co zažívají, jak se cítí a co je trápí. Je to šikovná pomůcka s krásnými příběhy a ilustracemi, která má něco navíc. Děti milují postavičky a pocity jsou pro ně najednou uchopitelnější❤️❤️.
Martina Zelenická, maminka Verunky a Adámka
Máme za sebou pohádku O Strachu, který se bál. A teď předávám slovo Pavlíkovi (7 let) - "Ahoj, mě se nejvíc líbil Strach, jak byl miniaturní. Moc se mi to líbilo." Vytiskneme si další pohádku a zase napíšeme:-). A prosím, vymyslete pohádku, aby děti poslouchaly maminku, uklízely si hračky apod. Děkujeme Lucka a Pavlík. ❤️❤️
Lucka maminka Pavlíka 7 let
"Jižánci jsou prostě úžasní. Pomáhají nejen dětem, ale i rodičům, pojmenovat a zorientovat se ve svých pocitech a emocích. Mám dvě děti - 5 a 2 roky a oba krásně poslouchají, při úlevě, které pohádky nabízí, většinou usínají. Dávám většinou staršímu pohádku vybrat podle názvu a vždy si pocitově vybere tu, kterou zrovna potřebuje. Já jsem třeba u pohádky o žárlivosti brečela jak želva. Doporučuji všem, protože znalost pocitů se v životě rozhodně neztratí."😊😊😊
Nikča maminka Anabelky a Jáši
"Tak poslední dobu čteme jen Jižánky, máme za sebou sice tak první čtyři pohádky, protože Tobík se pořád vrací ke strachu. Tu má nejraději... Na žádnou jinou knížku, co má doma, si ani nevzpomene, a že je má oblíbené. Včera, když chtěl strach, tak jsem ho donutila, že zkusíme jiné... A on mi během chvilky řekl, že tedy o Panice, která běžela na pomoc, (Já ani nevěděla, že taková je... Tu jsem mu kdysi četla jen jednou.) Taky mě překvapil, že po čtení řekl: “Mámo, mám tě rád, tátu, brášku a moji dušičku.” (to slovo je u něj neskutečný) “A taky miluju všechny lidi! ... A když se na mě zlobíte, tak mi děláte ošklivý den." Noooo to jsou obraty, které u něho neznám, ale zároveň mi to dává smysl, a to velký. Kdy bude prosím tištěná forma? Určitě se k ní budeme vracet. Jen z toho telefonu se to špatně čte. Včera byl u zubaře, měl strach, tak si hned vzpomněl na radost a jaký strach je podle něj moula, který se taky bojí. To bylo pro něho velké zjištění... Tak se pak uklidnil... Takže jen tak ve zkratce, že jsem myslela, že to ani nevnímá."
Jana maminka Tobíka
“Elišce nejstarší se to moc líbí, nejradši by to četla pořád, v klidu vydržela poslouchat, i se s ní o tom pěkně povídalo. Ti mladší moc nevydrželi poslouchat, ale my to teď máme takový špatné s odpoledním spánkem, nedaří se je moc uklidnit a zastabilizovat. A jak jsou dva tak, se vzájemně dost ruší. Každopádně dokázali docela povídat všichni tři. Bavilo je to a i pro mě to bylo příjemné zpestření a zjištění, čeho se bojí a co je zlobí. Myslím, že je to skvělý nápad. Myslím, že i postavičky jsou dobře popsané a pro děti srozumitelné a taky moc pěkně namalované.... Za nás velká pochvala!”😊
Hanka maminka Elišky a dvojčat
"Moc děkujeme za Jižánky. Ke čtení se teď, díky venkovním aktivitám, dostáváme o něco míň, ale když už, tak chce Tóňa Jižánky. Přiznám se, že mám pocit, že pomáhají spíš mně. Ale je pravda, že díky nim lépe obě zvládáme vztek, který je u Toničky teď projevem nespokojenosti. Co se týká úkolů, tak je Tonička v období, kdy si na ně špatně hledá pozornost. Mám pocit, že se jí špatně hledají slova, jak by některé věci vyjádřila a tak je nechce dělat. A já jí nenutím, dojdeme si k nim při dalším čtení. Děkuju za tu schopnost pojmenovávat, psát a být ."😁😁
Markéta maminka Tonči
“Tak jsem si o víkendu s mými vnoučaty Patrikem a Pavlíkem zavzpomínala na doby mých dětí, když si z kazeťáku 🙈 pouštěly pohádky. Kazeťák 📼 vyměnily mobily📱 s YouTube kanálem a místo klasických pohádek poslouchají nádherné léčivé pohádky pro děti plné emocí (a vlastně to jsou pohádky nejen pro děti). Dejte poslechnout alespoň jednu pohádku také vašim dětem 😉. Určitě se budou líbit i jim. Tyto pohádky v žádné knížce nenajdete.”
Míla babička Páti a Pavlíka

❤️❤️❤️



Přidejte se ke sledování Jižánků na Facebooku, Youtube, Instagramu a Pinterestu.