Jak měl každý svoji pravdu

První Vánoce, kdy s Jižánky bydlela Pravda, utekly jako voda. Byly plné voňavého cukroví, horkého čaje a sněhových vloček, mezi kterými Jižánci tančili a mysleli na všechny, které mají rádi. A byl leden, začal nový rok a jak to tak na nový rok bývá, Jižánci byli celí dychtiví vědět, co je čeká. Jenže jak to tak bývá, když jsme velmi dychtiví vědět, co nás čeká, neděje se vůbec, ale vůbec nic. 

Jedno lednové odpoledne tak seděli Jižánci ve stromovém domečku a nudili se. Nudili se všichni kromě Pravdy s Láskou. Ty dvě bez sebe teď nedaly ani ránu, až to Lásce ostatní Jižánci začínali tak trochu závidět. Trávily spolu každou volnou chvilku, vyprávěly si nebo mlčely, chichotaly se nebo plakaly, vždycky bylo ale nade všechno jasné, že jsou šťastné, že se konečně našly. Právě spolu pročítaly knihu jižánčích dobrodružství, která byla o Jižáncích napsána, ještě když s nimi Pravda nebyla. Láska nadšeně Pravdě vysvětlovala, jaké to bylo, když tehdy hledali ve městě Sebelítost a Pravda napjatě poslouchala a hned zase listovala knihou. Jestlipak vznikne další kniha příběhů, už společně s Pravdou? Pravda se při té myšlence celá tetelila. 

Ostatní Jižánci je po očku pozorovali. Měli trochu strach a trochu vztek a bylo jim trochu úzko, že se jim ani Láska ani Pravda nevěnují. Co když už ostatní Jižánky nebudou potřebovat? A budou tady jen ony dvě? A co je vůbec ta Pravda zač, kde se vzala? Je to vůbec Pravda? Najednou měli v hlavičkách spoustu otázek, se kterými si nevěděli rady.

 Strach si pořád upravoval brýle na nose, Vztekova poklička i hrnec drnčely čím dál tím hlasitěji a slon, který patřil Úzkosti, byl čím dál tím větší. Láska s Pravdou byly do sebe ale tak zabrané, že si toho ani jedna z nich nevšimla, dokud poklička na Vztekově hrnci nebřinkla opravdu hlasitě. “Poslyšte vy dvě,” zahučel Vztek, když viděl, že Láska i Pravda konečně vzhlédly od knihy, “já si myslím, že by nám o sobě Pravda měla něco říct. Byly Vánoce a všechen ten shon a… A vůbec. Prostě kdo ví, jestli jsi opravdu Pravda? Nikdo z nás o tobě nic neví.”

Láska se na Vztek překvapeně podívala: “Ale Vzteku, proč se tak ptáš?” “No jen za ní neodpovídej,” řekl Vztek hřmotně, “však ona nám to jistě poví sama. A vůbec, je tu nová, měla by vymyslet nějaké dobrodružství. Nic s ní není za zábavu. A co ty tvoje maskáče, Pravdo? Proč máš maskáčové šaty? Já si myslím, že bys měla nosit něco úplně jiného! Mám tu někde takový pěkný hr-” Chtěl říct hrnec, ale než to dořekl, Pravda zaúpěla: “Ach ne, už je to tady zase!” Ozvalo se halasné břink a Jižánci se nestačili divit. Pravda najednou nevypadala jako Pravda, tedy ne tak úplně. Měla na hlavě hrnec, docela stejný jako Vztek, a vyrašilo jí huňaté nazlobené obočí. Vypadalo to, jako kdyby se Vztek převlékl za Pravdu – ten tu ale přitom stál a s otevřenou pusou koukal, co se to s Pravdou stalo.

Strach vyprskl smíchy, když viděl Pravdu s hrncem a obočím. “Tedy Pravdo,” popadal dech, “to jsem netušil, co se v tobě skrývá!” A smál se a smál, až najednou přestal a vytřeštil oči: “Ale… Ale co když… Co když ty opravdu nejsi Pravda? Co když jsi nějaký divný cizí Vztek? Co když je to s tebou všechno úplně naopak?” Celý zbledl a trochu se třásl, třeštil oči a brýle mu klouzaly z nosu, zatímco Pravda zaúpěla podruhé: “Ach ne, přestaňte s tím!” Břink a bylo to! Pravdě přibyly k hrnci a obočí brýle, které jí pořád klouzaly z nosu dolů, a veliké vytřeštěné oči. Přes šaty jí visely kalhoty na kšandu. Jako kdyby k Vztekovu obočí a hrnci někdo přimíchal kus Strachu.

V tu chvíli vykřikla Úzkost – “Pomóc, no ještě, aby se ukázalo, že je to slon!” – a Pravda už jen nešťastně zavrtěla hlavou. Jak se Úzkost vyděsila, co se to s Pravdou děje, tak zatroubil slon – “Tůt!” – a bylo hotovo. Pravdě vyrašil místo nosu sloní chobot a ze zadečku ocásek úplně stejný, jako má slon.

Pravda nešťastně pozorovala zmatené Jižánky a pak se rozplakala. “A takhle je to pokaždé, pokaždé, když se někde objevím! Každý mě začne podezírat a zkoumat a převracet ze strany na stranu. Pokaždé, když nejsem zrovna taková, jakou si mě představovali. A co hůř, každý by byl nejradši, abych byla přesně taková, jakou mě chce mít! A pak už nejsem Pravda, ale takovýhle slepenec všeho možného,” vzlykala. Láska Pravdu užasle pozorovala a pak zašeptala: “Tak proto máš ty maskáčové šaty! Každý tě chce vidět po svém, každý v tobě chce vidět nějaké svoje výmysly, ale když jsi to ty, opravdická Pravda, jsi vlastně docela nenápadná a někdy pod všemi těmi představami ostatních úplně skrytá!” Pravda plačtivě přikývla: “Už jsem z toho prostě unavená. Nesnáším tyhle převleky. Miluji, když jsem pravdivá a sama sebou!” “A proto máš ten diamááááánt!” zavýskla Láska, které to všechno najednou došlo, co došlo, doteklo jako velká voda. Vztek i ostatní Lásku pozorovali  a byli ještě zmatenější než předtím, zatímco Láska tančila po pokoji a radovala se.

“No anooo, moje milá Pravdo, Pravdičko, mně už je to všechno jasné! Možná jsi nenápadná, možná jsi někdy tak jednoduchá a přímá, až to někoho zlobí a jiného nudí a navěsil by na tebe kdovíjaká vymyšlená cinkrlátka na ozdobu, ale ten kdo tě pozná, ten uvidí tu pravou Pravdu – jasnou, zářivou, nádhernou a dokonalou, jako ten diamant, co na tvých šatečkách tolik září!” Pravda se zhluboka nadechla a vydechla. Zmizel sloní chobot, kalhoty na kšandu, brýle, vytřeštěné oči, nazlobené obočí i hrnec. Stála tam zase Pravda a diamant na její hrudi zářil jako kapka ranní rosy. “Děkuji ti, Lásko! Ty mě vždycky poznáš takovou, jaká jsem.” 

“Promiň mi to, Pravdo,” zahuhňal Strach, “já se někdy bojím, když něco neznám, víš.” “A já se někdy zlobím, když něčemu nerozumím,” řekl Vztek. “A já, no, vždyť víš, někdy se tak trochu vyděsím, když nevím, co bude dál,” zakoktala Úzkost. 

Pravda se před Jižánky postavila a diamant na její hrudi se hrdě zablýskal. “Dlouho jsem Lásku hledala a vím, že jen obě dohromady můžeme lidem nejvíce pomoci. Ale vím i to, že bez vás, bez Vzteku, Strachu, Paniky, Úzkosti i Radosti, by to nebyl život! Jste tak důležití pro každého člověka na téhle zemi, tolik jim pomáháte, tolik dobrého dokážete děti i jejich dospělé naučit! Každý z vás je důležitý, stejně jako je důležitý každý člověk, každý kluk nebo holka, každá maminka nebo tatínek, babička nebo dědeček, každá paní učitelka nebo pan učitel. Každý má svoje místo na světě. A já jsem za to tolik šťastná. Ale víš co, Vzteku? Máš pravdu, “ zahihňala se nakonec, “jsem tu mezi vámi nová a měla bych vymyslet nějaké dobrodružství! A vím o jedné holčičce, která se naučila lhát a teď neví, jak přestat! Pomůžeme jí? Rozhodně vás u toho budu potřebovat!” Jižánci nadšeně zatleskali a vyběhli si obléknout teplé oblečení. Vypravíte se s námi na příští dobrodružství i vy?

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů