O kondoroviru a Strachu, který probudil superhrdinu (1)

Viki se díval z okna na ulici. Pozoroval paní sousedku, která nesla domů tašku s nákupem. Taška byla velká a objemná, zato paní sousedka byla malá a neobjemná a za taškou se skoro ztrácela. Z tašky vykukovaly balíčky špaget a mouky, lahev oleje a krabice s mlékem. Vikiho ramene se jemně něco dotklo, ale jak byl zamyšlený, leknutím nadskočil. Stála za ním maminka: „Copak si to tak prohlížíš?“ usmála se na něj.

Viktor ukázal na paní sousedku. „Asi bude něco péct,“ podotkl, „a asi toho bude hodně.“ Maminka se také podívala z okna a zachmuřila se. „Asi bych měla jít taky nakoupit.“ O pár minut později Viki pozoroval, jak maminka spěšně míří do obchodu s taškou, která byla snad ještě větší než ta, kterou nesla paní sousedka.

Tatínek Vikiho seděl celou dobu v křesle a byl zachmuřený stejně jako maminka. „Co čteš, tati?“ přihopsal k němu Viktor vesele. Tatínek jen něco zamručel. Viki se ale nenechal jen tak odbýt a naklonil se mu přes rameno. To čte táta zase tohle?

Posledních pár dní viděl ve zprávách, na které se tatínek večer díval a které četl ráno v novinách, spoustu článků a reportáží o nějakém kondoroviru. Viki měl rád divoké ptáky, sokoly, orly a tak vůbec. Kondory nevyjímaje. Pořád ale moc nerozuměl tomu, proč by měli najednou všichni číst o nějakém viru, kterým kondoři trpí. Viki už někdy slyšel, že ptáci můžou mít chřipku a tak si teď představoval, jak je kondorovi slabo a teče mu ze zobáku. Neodolal a nakonec se tatínka zeptal.

„Tati, co je to ten kondorovirus?“ Tatínek zvedl oči a aspoň na chvíli v nich proběhl náznak úsměvu. „Ko-ro-na-vi-rus,“ slabikoval Vikimu. Aha, takže kondoři jsou, zdá se, v pořádku. Vikimu se trochu ulevilo, ale tatínek vypadal pořád napjatě. „Je to nemoc, kterou má teď na světě hodně lidí. Musíme k sobě být velmi ohleduplní a udělat všechno proto, abychom její šíření zastavili,“ řekl tatínek. Teď vypadal napjatě i Viki. Měl strach.

Nebyl rád, když byl nemocný. Chtěl být zdravý a hrát s ostatními kluky fotbal. Nic neřekl a zmizel do svého pokoje. Maminka se pořád ještě nevrátila a tatínek se zahloubal zpátky do zpráv.

Vytáhl ze skříně autíčka a nedbale s nimi popojížděl po koberci. Cítil se najednou nervózní, měl úplně zpocené ruce a bušilo mu srdce jako o závod. Co když… Co když už ten virus má? Neprojevuje se náhodou právě zpocenýma rukama a bušícím srdcem?

„Ne,“ zahuhňalo něco za ním. Viki nadskočil a otočil se. „Ha!“ vykřiknul Viki, „tebe znám! Tedy neznám! Tedy ty musíš být kamarád Vzteku!“ Viki si dobře pamatoval Vzteka – pidimužíka s hrncem na hlavě, který mu před časem vysvětlil, jak se věci mají, když se Viki popral s Pepíkem. A tak už se ani nepodivoval, že za ním přešlapovala namodralá bytůstka, s vykulenýma obříma očkama za obroučkami brýlí, v kalhotách na kšandu. Přes pusu měla roušku, a tak trochu huhňala.

Bytůstka pokývla hlavou. „Já jsem Strach. Ahoj. Ruku ti nepodám, “ řekl Strach důrazně a zarazil si ruce do kapes, až zaúpěl i jediný knoflík, který držel kalhoty na kšandě. Viki pozvedl obočí. Strach je tedy pěkný nezdvořák! „Proč mi nepodáš ruku? Je to neslušné! A v tom hadříku přes pusu vypadáš směšně,“ rýpnul si, protože byl pořád velmi nervózní.

Strach zavrtěl hlavou. „Právě proto jsem tady. Abych ti vysvětlil důležité věci. Tak předně. Kondorovirus — “ zastavil a plácl se do čela. „Koronavirus! Celého jsi mě popletl! Koronavirus je malá breberka. Ještě menší než jsem já. Má červenou čepici a trochu šilhá. Může nám udělat zle a spoustě lidem na světě už zle udělala. Ale dobré zprávy jsou tu taky! Můžeme jí pomoci zastavit my všichni – spolu to zvládneme!“

Vikiho to začalo zajímat. Začal si už teď připadat jako superhrdina, který pomáhá v boji se zlem. „Co pro to mám udělat?“ vydechl. Strach vypadal spokojenější a méně se potil. Viki taky. „Takže – nesmíme teď jeden na druhého prskat. Tedy ono to není slušné i bez nějakých kondorokdovíčeho, ale teď to může být i nebezpečné. Chráníme tedy ty, které máme rádi, když nosíme takové roušky, jako mám teď já. Ty si můžeš na pusu uvázat třeba ten pirátský šátek od babičky. Neměli bychom si také podávat ruce a měli bychom se je častěji a pečlivě mýt. Ta breberka může být i na nich, obzvlášť, když nejsi opatrný a do ruky si třeba pšíkneš. Když si ruce umyješ, breberka se spláchne. A bude lepší, když teď zůstaneme všichni doma. A chvíli se nebudeme potkávat na hřištích a na fotbale. Ono to tu breberku pak přestane bavit, když jí nebudeme nikam brát. Víš? Ráda se na nás vozí jako v taxíku a my to nemusíme ani vědět – ne každému, kdo tuhle breberku sveze, totiž musí být špatně.“

To je tedy vychytralá breberka, pomyslel si Viki. „Už jsi mu to řekl?“ ozvalo se udýchané huhňání. Za Strachem se vynořila další bytůstka. Zase podobná těm dvěma, co už Viki znal a přece jiná. Měla kolem hlavy kupu vlásků, zamotaných do maličkých srdíček a na puse stejnou roušku, jako měl Strach. „Řekl mi to. A kdopak jsi?“ ptal se zvědavě Viki. Bytůstka se způsobně uklonila. „Já jsem Láska,“ zacinkala něžným hlasem. „Chodím teď se Strachem a vysvětlujeme lidem, co mají dělat. A připomínáme jim, že zvládnou všechno, když na mě, lásku, nezapomenou.“

Viki se usmál. „Tak jo. Chci být superhrdina. Budu si mýt ruce, nebudu prskat a chodit ven, mezi ostatní lidi. A kdyby přece jen musel, vezmu si svůj pirátský šátek.“ Láska se Strachem nadšeně přikyvovali. „Děkujeme, Viki. Běžíme dál.“ A byli ti tam.

Viki hrdě vyšel z pokojíčku. Maminka už se vrátila z nákupu. Spolu s tatínkem uklízeli balíky mouky a těstovin, krabice mléka a lahve s olejem. Viki se k nim mlčky připojil, když tu se maminka s tatínkem zastavili. „Viki, ehm, víš, nějakou dobu teď nebudeš moci jít na hřiště. Škola zatím také nebude. Ale Pepíkovi můžeš třeba zavolat! Je to všechno kvůli…“ „Já vím, kondoroviru, “ řekl Viki sebejistě. To slovo mu pořád dává zabrat. „Ano, “ pokračoval tatínek. „Ale nemusíš se ničeho bát. Budeme zodpovědní a nic se nám nestane. Lékaři se o všechny nemocné teď starají a my jim pomůžeme tím, že budeme co nejvíce doma a budeme si hodně mýt ruce a neprskat jeden na druhého.“

Viki rázně přikývnul. To všechno udělá. Jednou se v něm probudil superhrdina! A i když se Viki zachumlá do peřin a usne, superhrdina v něm jen tak spát nepůjde.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů