O Vzteku a písmenkách, které byly úplně všude

Viki se podíval na svůj rozvrh. Od té doby, co mu Úzkost poradila, aby si udělal rozvrh, to s učením  doma vůbec nebylo zlé. No, vůbec… Viki zašilhal na poslední hromádku učebnic, kterou měl vedle sebe nachystanou a na okénko rozvrhu, které křičelo velkým písmem ANGLIČTINA. Nebylo to tak zlé, když se Viki neučil právě angličtinu.

“Tak jdeme na to?” zahlaholila mezi dveřmi maminka. Snažila se usmívat, ale nešlo jí to o nic lépe než Vikimu. Učila se s ním angličtinu celou tu dobu, co byli doma kvůli kondoroviru. Nebyla to lehká věc. Viki anglicky dobře neuměl, a ještě k tomu, nebo spíš právě proto, se ji vůbec neučil rád. Vikiho paní učitelka věděla, jak Viki s tím vším bojuje, a tak se mu snažila vymýšlet různé pomůcky a triky, kterými by Viki přechytračil vlastní hlavu a aspoň trochu angličtiny do ní dostal. 

Jenže maminka, která uměla anglicky dobře, z toho zrovna neměla radost. “Ta tvoje paní učitelka,” řekla maminka nespokojeně, “zase ti poslala tolik úkolů! Ona si snad myslí, že nemáme nic jiného na práci, než tvojí angličtinu.” Viki pokrčil rameny. Občas měl pocit, že maminka to učení nese hůř než on. Ale už věděl o ponorce, věděl, že maminka dělá všechnu svou práci, kterou obvykle dělá ve své kanceláři, tak teď dělá doma. Věděl, že ještě pro ně všechny vaří obědy i žehlí prádlo, a že je toho zkrátka hodně. A snažil se to aspoň trochu chápat. Usadili se společně k papírům, Viki si vzal tužku a chvíli psal a chvíli slabikoval to, co bylo na papíře napsáno.

Při čtení se ale zakoktával a měl pocit, že když se ho maminka zeptá, na jaké slovíčko chce, v jeho hlavě po něm není ani stopy. Maminka si nakonec ztěžka odfoukla a podívala se na Vikiho. “Viki, my tam ty slovíčka prostě našťoucháme! Necháme teď úkoly od paní učitelky být. Musíme si prostě slovíčka opakovat, opakovat a opakovat!” Viki z toho byl trochu nešťastný. I když si slovíčka opakoval, jak chtěl, v hlavě pořád nebyly a nebyl si vůbec jistý, že mu pomůže, když je tam budou šťouchat s maminkou oba dva. Ale přikývl a opakoval dál spolu s ní- B-U-S, B-R-E-A-D, T-E-A, T-O-O-T-H-P-A-S-T-E, T-O-O-T-H-B-R-U-S-H.

Najednou se v opakování zarazil a podíval se na stěnu. Do pokoje svítilo odpolední sluníčko postava maminky vrhala na zeď dlouhý stín. Podle stínu to ale vypadalo, že maminka má na hlavě hrnec! I s pokličkou. Viki se podíval na maminku. Ta ale žádný hrnec neměla. Zavrtěl hlavou a nechal to být.

Když slovíčka konečně odložili, Vikimu se točila hlava. Už nechtěl, aby se ho maminka ptala, a už vůbec nechtěl slyšet žádná slovíčka. Maminka odešla do kuchyně připravovat večeři a Vikimu se znovu zdálo, že jak odchází, její stín vypadá zvláštně. Byl podivně velký a jako kdyby měla maminka na hlavě opravdu posazený hrnec tak, jak to Vikimu připadalo už před chvílí.  

Přemýšlel o tom a vzal ze stolu hrneček čaje. Už už se chtěl napít, když najednou poskočil za stolem leknutím. V hrnečku nebyl čaj. Plavala tam spousta písmenek! Ale vlastně jen tři – T, E a A. Bylo jich tam mnoho, přelévaly se přes sebe, jako kdyby to byl doopravdy čaj a lepily se na stěnu hrnečku. Viki zamrkal, jestli se mu to nezdá, ale písmenka plavala v hrnečku dál. Odložil ho na stůl a vydal se do kuchyně.

Když ale míjel okno, nadskočil podruhé. Kolem jejich domu jezdily autobusy do centra města – a právě jeden z nich projížděl kolem. Možná. S divokým poskakováním po ulici drncala písmenka B, U a S. V písmenku B seděl pan řidič a kroutil volantem a na písmenku S se vezli dva cestující. Viki valil oči, ale všichni se tvářili jakoby nic a jeli dál.

Viki se jako v mrákotách dopotácel do kuchyně. Maminka mu nachystala chleba s máslem a sýrem. Jenže Viki, který se těšil, že si pochutná, se vyděsil potřetí. Na talířku se povalovala další písmenka – B, R, E, A a D. Na některých ležel sýr a některé byly namazané máslem. Viki se zmateně podíval na maminku, ale maminka se tvářila, jakoby nic. Viki se podíval na stěnu za maminkou. Její stín byl ještě větší a nesl ještě větší hrnec, než předtím. Zahuhlal, že nemá hlad a zmizel z kuchyně. Možná bude lepší, když půjde dnes brzy spát. 

Šel do koupelny, vzal z kelímku kartáček a pastu a vytlačil pastu na kartáček. “Ale ne,” vydechl už nahlas, když se mu z pasty na kartáček vysypala jen další písmenka. Byla tam T, A, P a O, H, B, R, U a také S. Sypala se po kartáčku a padala dolů do umyvadla. Viki zahodil kartáček a vyběhl z koupelny. Teď už se necítil vyděšeně, ale pořádně to v něm vřelo. Chtěl svůj chleba, svůj čaj, pana řidiče v normálním autobuse a rozhodně si nechtěl čistit zuby písmenky. Běžel do pokoje, sedl si na postel a přemýšlel, co dělat.

“No a nebylo by dobré se s někým poradit?” ozval se vedle povědomý hlas. Vikiho starý známý tu byl zase. Vztek si Vikiho prohlížel stejně vztekle, jako si Viki prohlížel Vztek. “Copak to nevidíš? To jsou přece ta tvoje anglická slovíčka!” “Nevidím,” opáčil Viki, “mám pocit, že ať jsou anglická slovíčka, jaká chtějí a kde chtějí, tak je prostě nevidím. I když je vidím všude.” Měl takový vztek, že se u toho skoro rozplakal.

“Nechci se učit, nechci už ta hloupá slovíčka, stejně je všechno to snažení zbytečné, protože si vůbec, ale vůbec nic nepamatuju!” vyštěkl na Vztek a seděl tam tak na posteli a bublal, stejně jako hrnec, který Vztek nosí na hlavě. Vztek se zamračil snad ještě víc než Viki. “To jsem tě vůbec nic nenaučil? Nepamatuješ si už, že v mém stínu nevidíš věci takové, jaké doopravdy jsou? A neviděl jsi dneska takový zvláštní stín?” Vikimu proběhla hlavou vzpomínka na maminky stín, který rozhodně nevypadal jako obvykle. “Maminka má taky vztek?” zeptal se už trochu klidněji. Vztek pokýval hlavou. “Jen si to poslechni,” řekl potichu a ukázal směrem ke dveřím. Viki se doplížil těsně za dveře a nastražil uši. 

“Já už opravdu nevím, jak se s tím naším klukem učit, aby to pochopil!” Maminka zněla stejně vztekle, jako před chvílí Viki. Vyprávěla tatínkovi o spoustě úkolů, které s Vikim nestíhá dělat, o tom, jak Viki neumí slovíčka a o tom, že ona je Vikiho ještě nenaučila. Viki se tomu trochu divil. Maminka přece není paní učitelka! A maminka to asi věděla také. “Já přece nejsem žádná učitelka!” zvolala a hned na to se ozvala rána, jak prudce položila před tatínka talíř s večeří. Tatínek mamince něco s plnou pusou odpovídal a Viki mu nerozuměl co. Maminka tatínkovi odpovídala už klidnějším hlasem a Viki slyšel, jak říká, že to všechno potřebují vzít za jiný konec. Podíval se znovu na Vztek. “Možná i maminka by si mohla nechat poradit, viď?” řekl Vztek Vikimu. “Ale kdo nám poradí?” ptal se Viki, který za celou tu ka-ran-té-nu pomalu zapomněl, že také někdy chodil do školy. “A co tak paní učitelka?” zeptal se Vztek tónem, který byl už o poznání smířlivější. “Ha!” řekl Viki a chytil se za hlavu. “Ty jsi tak hodný!” řekl Vzteku a běžel z pokoje pryč, zatímco Vztek se celý ošíval, protože Vzteku snad ještě nikdy nikdo neřekl, že je hodný.

Viki běžel z pokoje ven a v chodbě se srazil s maminkou. “Musíme zavolat paní učitelce!” vykřikli oba dva současně. Maminka objala Vikiho a Viki objal maminku, pak vzali maminky telefon a volali paní učitelce. Když se na displeji telefonu objevil její obličej, maminka i Viki pookřáli a jeden přes druhého vysvětlovali, že cvičení má Viki hodně, slovíček v hlavě málo a mezi tím vším je bezradná maminka. Paní učitelka je trpělivě poslouchala a pak stejně trpělivě vysvětlovala mamince, jak má se cvičeními, které Viki má, pracovat, aby cvičení nebyla dlouhá a aby byla užitečná. Vysvětlovala jí, že Viki se potřebuje učit slovíčka trochu jinak než třeba Pepík, protože je každý jiný a je to tak v pořádku. Vikimu připomínala všechny taháky, kterými ho slovíčka učila, když ještě chodili do školy a nebyla ka-ran-té-na. Připomínala mu, proč by se vlastně angličtinu měl učit – na to Viki zapomínal moc rád. Ale teď si vzpomněl, že právě kvůli němu paní učitelka jednou vymyslela celé cvičení v angličtině o fotbale, protože věděla, že Viki má fotbal moc rád a kvůli fotbalu překousne i tu angličtinu. Když ale paní učitelka zmínila, že Viki se bude umět domluvit všude po světě a bude rozumět třeba i cizím filmům a dalším věcem, začal si představovat, jak si kupuje lístky na zápas jeho oblíbeného Manchesteru a povídá si s ostatními fanoušky. Náramně se mu ta představa líbila a měl najednou docela chuť procvičit si ještě pár slovíček.

Nakonec se na maminku i Vikiho paní učitelka usmála. “Viki, paní Nováková, jste oba moc šikovní! Já vím, že to není jednoduché a jsem na vás moc a moc pyšná, že to všechno doma zvládáte! Jsem ráda, že jste mi zavolali a mohli jsme si společně o tom všem popovídat!” “Moc vám děkujeme, paní učitelko,” řekla maminka a Vikimu se zdálo, že se jí nějak lesknou oči. “Rádo se stalo. Viki je skvělý kluk a já učím moc ráda,” řekla paní učitelka vesele a zamrkala, “vím, že toho musíte doma zastat hodně a ráda vám pomůžu i teď, stačí říct.” Maminka už se jen usmívala a Viki se usmíval a paní učitelka se také usmívala. Zítra začne Viki s maminkou slovíčka znovu, ale úplně jinak. Zavěsili telefon a nikde kolem nebyl vůbec žádný stín. A za okny projel docela obyčejný autobus.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů