O pleteném světě šikulky Hanky

Bylo pondělí. Šikulka Hanka vyhlédla z okna svého pokoje na ulici. Mezi domy se líně povalovaly chuchvalce mlhy a drobně pršelo. Vítr si hrál s několika barevnými listy spadlými ze stromů a i když Hanku dělilo od toho mlhava sklo okenní tabulky, cítila chlad a vlhko, připravené zalézt za límec kabátu, za uši i za nehty. “Brr!” řekla si pro sebe a trochu se otřásla. Zvědavě se podívala do oken protějšího domu. V několika z nich viděla povědomé tváře, které stejně jako Hanka vyhlížely z oken, cítily chlad, říkaly si pro sebe “Brr!” a trochu se otřásaly. Všechno bylo zkrátka mrzuté a zamračené.

Třeba to nebude doopravdy tak hrozné, pomyslela si. Vzala z věšáku v chodbě kabát, obula si boty a vyklouzla z domu ven na ulici. Procházela se městem a doufala, že potká někoho nebo něco milého. Ale všichni se mračili a choulili se před zimou a dešťovými kapkami do svých kabátů. Nikdo z těch, které Hanka potkala, se netvářil ani trochu mile. Dokonce i jindy veselý jezevčík staré paní, která bydlela ve žlutém domě na náměstí, vypadal, jako kdyby se mračil a vůbec nic ho nebavilo. Hanka chvíli rozpačitě postávala na náměstí a nakonec se zamračila stejně jako jezevčík a všichni ostatní. Tolik kyselých obličejů vidět určitě nechce. Otočila se na podpatku a utíkala ulicemi města zpátky domů. 

Sotva za ní doma zapadly dveře, oddechla si. Tady se na ni alespoň nikdo nemračí! Odložila kabát i boty a usadila se s hrnkem teplého čaje do křesla. “Pssst, Hanko!” ozvalo se najednou vedle ní tenkým hláskem. Hanička se rozhlédla, ale nikoho neviděla. Zavrtěla hlavou, to se jí asi jen zdálo. Ale za chvíli se ten hlas ozval znovu: “Tady jsem! Haničko!” Hanka se rozhlížela kolem sebe, ale pořád nikoho neviděla. “Tady dole,” řekl ten hlásek netrpělivě. Hanička se podívala dolů a leknutím málem vylila čaj. Vedle křesla stál košík s klubíčky. Moc ráda totiž pletla i háčkovala a dokázala uplést i uháčkovat snad všechno na světě a možná, že i celý svět. Jedno z klubíček ale netrpělivě poskakovalo v košíku a divoce na Haničku mávalo, aby si ho konečně všimla. 

Šikulka Hanka si promnula oči, aby se ujistila, že dobře vidí. Ale klubíčko tam bylo pořád a dožadovalo se její pozornosti. “Co-copak chceš?” zakoktala opatrně. Kdyby ji někdo viděl, určitě by si myslel, že se zbláznila! Povídat si s klubíčky! Ale klubíčko zajásalo, že si ho Hanka konečně všimla a vesele na ni zapískalo: “Pojďme něco uplést!” Hanička se zamyslela a řekla: “A víš co? To je dobrý nápad. Možná, že když je dneska celý svět zamračený, mohla bych si uplést jiný. Veselý!” Klubíčko znovu vesele písklo, šikulka Hanka vzala do ruky pletací jehlice.

Upletla hladce domy a obrace náměstí, upletla stromy v ulicích i spadané listí, upletla veselé lidi i hravého jezevčíka, a dokonce i starou paní, která bydlí ve žlutém domě na náměstí. Pletla a pletla a z klubíčka jakoby snad ani neubývalo. Nakonec si vydechla a rozhlédla se kolem sebe. Páni! Upletla opravdu celý svět! Všichni pletení lidé i jezevčíci se na ni vesele usmívali přesně tak, jak je upletla. Usadila se zpátky ke svému čaji a prohlížela si svůj pletený svět. Čím déle ho pozorovala, tím více se ale nemohla zbavit podivného pocitu. Všichni byli veselí a usměvaví, ale šikulka Hanka se neusmívala. Klubíčko na ni tázavě pomrkávalo.

“Všichni jsou tu veselí, ale mně je nějak smutno,” řekla šikulka Hanka klubíčku. Klubíčko se zachichotalo a řeklo: “Možná, že nezáleží na tom, jestli se na tebe někdo mračí. Možná, že ti může být na světě dobře, ať se kolem tebe děje cokoliv. A možná, že se o to svoje dobře můžeš podělit s těmi, kteří ho právě nemají.” Šikulka Hanka se zamyslela a pak přikývla. A začala párat. Vypárala náměstí i ulice, stromy i spadané listí a nakonec i všechny veselé lidi a jezevčíka staré paní. Namotala všechnu vlnu zpátky do klubíčka, vzala si kabát a pletací jehlice, obula si boty a vyběhla z domu ven.

Na ulici se zhluboka nadechla toho chladného a trochu dešťového vzduchu a rozhlédla se kolem sebe. Po chodníku se právě blížil velmi zamračený pošťák. Vlekl za sebou těžkou tašku na kolečkách a měl od zimy úplně červené uši. Klubíčko mrklo na Hanku a Hanka na klubíčko. Rychle začala plést a než došel pošťák až k ní, podávala mu právě upletenou čepici. “To je pro vás,” řekla Hanka a pošťák si nasadil čepici. Jak si ji nasadil, nejenom že jeho uši dostaly krásnou růžovou barvu, ale pošťák se celý rozzářil. Vesele se na Hanku s klubíčkem usmál a poděkoval jí. Hanka se zaradovala a běžela ulicí dál. 

Na rohu, ještě než ulice zamíří k náměstí, potkala maminku s malou holčičkou. Holčička plakala a zlobila se a maminka, která už nevěděla, co si počít, také plakala a zlobila se. Klubíčko mrklo na Hanku a Hanka mrkla na klubíčko. Rychle začala plést a za chvilku držela v rukou malého medvídka. Podala ho holčičce a holčička rázem přestala plakat. Objímala medvídka a celá se rozzářila a spolu s ní se rozzářila i maminka. Poděkovali Hance a vesele se na ni usmáli. Hanka se zaradovala a běžela dál, až doběhla na náměstí ke žlutému domu.

Procházela se tam stará paní a za ní se loudal jezevčík. Celý se chvěl zimou a vypadal, jako kdyby se mračil. Stará paní musela na jezevčíka, který se loudal, dlouho čekat a také se mračila a chvěla se zimou. Klubíčko mrklo na Hanku a Hanka mrkla na klubíčko a rychle začala plést. Za chvilku držela v rukou malý svetr pro jezevčíka a velký svetr pro starou paní. Podala staré paní oba svetry. Stará paní oblékla sebe i jezevčíka a oba se rozzářili. Paní pak Hance poděkovala a jezevčík na ni vesele zaštěkal. Hanka se zaradovala a běžela až ke kašně uprostřed náměstí.

Posadila se na okraj kašny a dívala se kolem. Všude se povalovaly chuchvalce mlhy a drobně pršelo. Vítr si hrál s několika barevnými listy spadlými ze stromů a chlad a vlhko zalézalo šikulce Hance za límec kabátu, za uši i za nehty. Zamyslela se a pak upletla i sobě čepici, rukavice a ještě šálu. Klubíčko vrnělo spokojeně jako kočka a mělo radost, že z něj vzniká tolik krásných věcí. Hanka se zachumlala do hřejivé vlny a obdivovala její chundelatost, lehkost i pestré barvy. A jak už s tím začala, najednou se přistihla, jak obdivuje chundelatost mlhy, pestré barvy listů i lehkost větru. A jak je obdivovala a radovala se z toho, že vidí takovou krásu, začala i ona celá zářit. 

Jen tak z radosti pak upletla šálu soše, která se tyčila nad kašnou. Svetr stromu, který pozvolna ztrácel listí. A velikou bambuli na kostelní věž. Každý kdo šel kolem, ať se mračil jak chtěl, tak se celý rozzářil, když viděl strom se svetrem, sochu zachumlanou v šále i kostelní věž pyšnící se velkou bambulí. Stejně jako každý, kdo viděl šikulku Hanku, jak už nemá ani trochu chuť utíkat do pleteného světa, ale dělí se s každým o svou radost a lásku ke klubíčkům i ke světu, který máme.

Klubíčko dál spokojeně vrnělo, a i když do něj šikulka Hanka oblékla skoro celé město, pořád ho neubývalo a Hance se zdálo, že je klubíčko snad ještě větší, než když začala plést. A doopravdy to tak bylo – klubíčko přibývalo, čím více z něj Hanička pletla, stejně jako přibývá  naší radosti a lásky, když se o ni dělíme s ostatními.

Internetový obchod prizealize.cz funguje na našem trhu už více než šest let. Společnost mu dělá i kamenná prodejna v Poděbradech, plná stejně jako e-shop těch nejlepších a nejbarevnějších klubíček, háčků, jehlic a dalších potřeb pro tvoření. Obchod založila naše kamarádka Hanka Hrabalová, zručná to žena nejen při pletení a háčkování, ale také skvělá fotografka a máma dvou báječných synů. Bylo nám ctí a radostí pletenou pohádku vytvořit 🙂

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů