O Panice, která navštívila zoologickou zahradu (2)

Viki, maminka, tatínek i kocour Ferda už byli víc než týden skoro pořád doma. Protože celá země je v ka-ran-té-ně. Vikimu rodiče vysvětlili, že to slovo znamená, že budou chodit jen do obchodu pro jídlo a Ferdovi pro granule. Tatínek i maminka pracují z domova. Kdyby byli nemocní, nesměli by chodit vůbec nikam, ale naštěstí jsou všichni zdraví a tak jednou za čtyři dny tatínek vezme velkou tašku a nasadí si roušku, Viki vezme menší tašku a nasadí si pirátský šátek od babičky přes pusu i nos a společně jdou nakoupit. Od té doby, co Strach Vikimu vysvětlil, že už jen pro ten šátek je teď superhrdina, nosil ho moc rád.

Tatínek ještě nosí nákupy babičce, aby nemusela do obchodu sama. Vikiho rodiče jsou totiž taky superhrdinové a Viki je na ně hrdý!

Maminka teď ale Vikiho pořád popohání, ať si myje ruce. Řekla mu, že je to úplně stejně důležité, jako nošení šátku, když jde nakupovat. A dokonce řekla, že Viki musí počítat až do dvaceti, než si ruce umyje!

Viki tohle mytí tedy neměl rád nikdy. Ale když už je ten superhrdina… Stojí u umyvadla, popichuje prsty mýdlové bublinky. Jak by to jen udělal? Slíbil mamince, že bude počítat do dvaceti, ale když ono ho to tak strašně nebaví!

V tu chvíli se Vikimu rozsvítilo! Maminka ale neřekla JAK! Ha! Deset, dvacet. A je hotovo! Viki si potěšením poskočil. Neporuší slib a nebude trávit věčnost s mýdlovými bublinami.

Deset, dvacet. Deset, dvacet. Viki si ani nevšimnul, že mluví rychleji a rychleji. Desetdvacet. Dedvacet. Decet. Dt. K večeru už u umyvadla jen něco zadrmolil a utíkal z koupelny pryč.

Po večeři ještě vytáhl figurku robota, který se uměl přeměnit v auto, svojí nejoblíbenější hračku, a přemýšlel, do jakého dobrodružství vyšle robota dnes. Pořád se ale musel ošívat. Jako kdyby ho na prstech pořád něco lechtalo, co chvíli rukama zatřepal, ale ten pocit nepřestával. Když se lechtání ozvalo znovu, Viki už se trochu vyděšeně podíval na svoje ruce. „Ááá!“ zakřičel, jak se lekl. Na jeho pravém ukazováčku seděla maličká opice a mávala na něj banánem. Viki si vzpomněl, že banán měl ke svačině – už dopoledne. Na prostředníku se procházel miniaturní hroch, podupával a šťouchal do bříška Vikiho prstu, až to otravně lechtalo. Sbíral drobečky z rohlíku, který měl Viki dokonce ke snídani! Na prsteníčku se pásla mrňavá zebra. Opravdu se pásla, protože na Vikiho prstech ulpěla i okurka ze salátu, který měl k obědu. Na palci seděl zavalitý, ale stejně malý slon a žužlal zbytky brambor od večeře. A na malíčku? Tam seděla malá kočka, vlastně docela podobná Ferdovi. Máchala si packu v inkoustové kaňce, která byla rozprostřená přes Vikiho prst a dělala všude kolem barevné stopy.

„Ááá!“ zakřičel znova Viki. „Ááá!“ zakřičelo něco vedle něj pisklavým hláskem. Viki už čekal, že tam uvidí snad dinosaura, ale vedle něj pobíhala maličká bytůstka v rozevláté duhové sukni a vlasy jí divoce létaly kolem hlavy. Zírala si na tlapky, zrovna jako Viki na ruce. Na jejích tlapkách totiž bydlela velmi podobná zoo, jako na Vikiho prstech.

Viki, který už poznal Vztek, Strach a Lásku, dobře věděl, co je ta mrňavá potvůrka zač. Byl vlastně vděčný, že tu je – tušil, že stejně jako její kamarádi mu poradí, jak celou tuhle patálii vyřešit.

Postavička si konečně všimla, že Viki mezi zíráním na svoje prsty pozoruje jí. „Vikiii, “ zakvílela, „sundej to ze mě, sundej to ze měěě.“ Viki byl parťák, a tak se pokusil chytit žirafu na tlapce, kterou k němu ta bytůstka napřáhla. Jenže těžko chytit žirafu, když máte na prstech slona a opici! Když se mu to konečně podařilo, zacloumal s žirafou ze všech sil. Ta ale držela jako přibitá. „Nejde to,“ řekl Viki a byl pořád vyděšený, “ je tam snad přilepená.“

„Áááá,“ zakvílela bytůstka znovu, „to bude tím medem!“ „Medem?“ otázal se Viki zmateně, „poslyš a kdo vlastně jsi?“ „Já jsem Panika. Ráda snídám rohlík s máslem a medem. Nerada si myju ruce,“ řekla bytůstka a chtěla se způsobně uklonit, ale tlapka s medem a žirafou se jí přilepila k sukni. „Áááá!“ zakňourala znovu. „No… Tak to máme asi hodně společného,“ zamumlal Viki a znovu pohlédl na svoje prsty. Slonovi, opici a vůbec všem očividně chutnalo. „Ale co teď?“ zeptal se Paniky.

Té se mezitím podařilo odtrhnout tlapku s žirafou od sukně. „Viki, budeme si muset umýt ruce. A budeme si je muset umýt pořádně,“ řekla trochu sklíčeným hlasem. Ach jo. Zase to počítání! Vikimu se nechtělo. Možná by se mohl zkusit s těmi zvířaty skamarádit? V tu chvíli ho ale pasoucí se zebra kousla, a když se na ní zle podíval, zlomyslně zařehtala a kousla ho ještě jednou. Opice po něm hodila slupku od banánu. No, tak takhle to asi nepůjde.

Panika vztyčila ukazováček a žirafa na jeho konci zastříhala ušima. „Co kdyby ta zebra kousla třeba maminku nebo tatínka? Co kdyby ten hroch třeba snědl Ferdovi granule? Nebo tahleta moje žirafa, kdyby kousla třeba Lásku, to bych si neodpustila!“ Viki přikývl. Nechtěl nikomu ublížit. A jemu samotnému to začínalo být taky pěkně nepříjemné. Zdá se, že mu nezbyde, než se překonat a ruce si umýt.

Povzdechl si a vydal se spolu s Panikou do koupelny. Pustili vodu, vzali mýdlo a začali vyrábět bubliny. Umyli si každý prst zvlášť, umyli si dlaně i hřbety rukou i tlapek. Viki myslel na to, že nechce nikomu, ani sobě, ublížit a poctivě mydlil. Nakonec byl tak zaujatý vyráběním bublin a jejich praskáním, že si ani nevšimnul, že opice, slon, zebra, hroch i kočka sedí na okraji umyvadla. Slon poléval ostatní chobotem, jen kočka seděla stranou a kožíšek si pečlivě olizovala. Konečně se pustila i žirafa z tlapky Paniky a připojila se k celé tlupě. Panika do Vikiho šťouchla: „Podívej!“

Viki zvířátka užasle pozoroval. Slon na něj chobotem zamával, zebra se ušklíbla. A pak se zvířátka vydala na pochod, sklouzla se po umyvadle dolů na zem, vyběhla ze dveří a najednou po nich nebylo ani památky. Viki se otočil k Panice, ale ta mu odpověděla ještě dřív, než se stačil zeptat. „Jdou za nějakým jiným špindírou. Tady u nás by teď neměla, co jíst,“ vydechla s úlevou. Jakoby se i barvy na její sukénce utišily a vlásky se poslušně skládaly do lokýnek za uši.

„Uf,“ řekl Viki, „myslím, že si ruce radši budu mýt poctivě.“ „Já taky. Nechci, aby mi žirafa snědla všechny rohlíky s medem,“ řekla Panika. Viky přikývl. „A taky nechci nikomu ublížit. A chci se sám cítit dobře,“ dodal. Panika se na něj usmála. „I superhrdina se o sebe musí starat, Viki. A dokonce i takoví Jižánci,“ řekla. „Ano,“ řekl Viki. Panika na něj zamávala čistou tlapkou a utíkala taky pryč.

Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct, třináct, čtrnáct, patnáct, šestnáct, sedmnáct, osmnáct, devatenáct, dvacet. A už žádné zlomyslné zebry.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů