O mamince a Lásce, která byla úplně všude

Viki si toho všimnul už dávno. Ještě dřív, než přišel kondorovirus a než přišla ka-ran-té-na. Maminka má někdy, když se na něj dívá, takový zvláštně hezký výraz v obličeji. Dívá se tak jenom na Vikiho – a Viki to pečlivě vypozoroval, že se nikdy takhle nepodívala ani na tatínka, ani na kocoura Ferdu, ani na sebe v zrcadle. Nevěděl, proč se maminka tak dívá, ale bylo mu při tom vždycky moc hezky. Hřálo ho u srdíčka a bylo mu krásně bezpečno a jisto a celý by se v tom pocitu nejraději vykoupal nebo se do něj zabalil jako do deky.

A byl jeden květnový večer a Viki už věděl, že kondorovirus utekl někam kdo-ví-kam a nemusí se ho bát. Brzy půjde do školy a potká se s Pepíkem a ostatními spolužáky. Všechno bylo zkrátka dobré a Viki byl zastlaný v posteli s peřinou až po bradu a celý se natřásal, jak se těšil, až mu přijde dát maminka dobrou noc. Někdy dělal, že už je dospělý a velký a vůbec a že to všechno nepotřebuje, ale ve skutečnosti, i když dělal, že je dospělý, velký a vůbec, vždycky moc toužil po maminčině pohlazení na dobrou noc.

Za chvíli se opravdu objevila mezi dveřmi a Viki se natřásal radostí ještě víc, když si k němu sedla, pohladila ho po vlasech a dívala se právě tím pohledem, který byl na celém světě jenom a jenom pro Vikiho. Prohlížela si ho a Viki si prohlížel maminku, ale připadalo mu, že vypadá dnes i trochu smutně. “Děje se něco, mami?” Maminka se usmála a zavrtěla hlavou: “Jsem jen trochu unavená.”

“Proč?” zeptal se Viki nechápavě. Nějak se neuměl představit, že maminka, která v jeho očích zvládla úplně všechno, je někdy unavená. Vzpomněl si na to, jak ponorku, v které maminka s tatínkem ten jeden den seděli a přetahovali se, kdo bude sedět u okénka, řídil Vztek. Jestlipak maminka někdy potkala i ostatní Jižánky, tak jako Viki?

Tak se ponořil do vlastních myšlenek, až u dalšího maminčina pohlazení usnul.

Vrtalo mu to hlavou i na druhý den a když ho večer maminka šla zase pohladit na dobrou noc, tentokrát se nenatřásal, ale zvědavě se zeptal: “Mami, měla jsi někdy strach?” Maminka se na Vikiho udiveně podívala, pak se zamyslela a odpověděla. “No ano, měla. Někdy malý, třeba když musím v práci mluvit před spoustou lidí a bojím se, abych se nezakoktala,” zasmála se a Viki si vzpomněl, jak se pokaždé bojí a tak zvláštně studeně se mu potí ruce, než má před celou třídou odpovídat na otázky paní učitelky a velmi maminku chápal. “A někdy se bojím trochu víc. Třeba když jsem tě měla ještě v bříšku a čekali jsme s tatínkem, než se narodíš, měla jsem strach, aby bylo všechno v pořádku, aby jsi byl zdravý.” Viki se na maminku podíval a moc tomu nerozuměl. “Jak jako zdravý abych byl? Myslíš abych neměl třeba rýmu? Nebo ten kondorovirus?” Maminka se znovu zasmála. “Ano, třeba tak. A někdy o tebe mám strach i teď, když jsi dlouho venku a jsme domluvení, že přijdeš v pět hodin, ale ty v pět hodin nepřijdeš. Tobě možná připadá, že se na tebe zlobím, ale já mám hlavně strach, aby se ti nic nestalo.”

Viki se na maminku koukal s otevřenou pusou. Nikdy ho ani nenapadlo, že maminka by se mohla bát o něj! “Ale já se vždycky vrátím v pořádku! Chodím přece do skauta a poradím si tak v každé situaci!” řekl hrdě, protože tohle četl v jedné knížce, kterou mu půjčil kamarád Venda právě ze skautského oddílu. “Já vím,” usmívala se maminka  a úsměv měla na puse i v tom svém speciálním pohledu jen pro Vikiho, “ale někdy mám přece jen zkrátka strach.” Viki pokýval hlavou. To chápal, i on někdy měl přece jen strach, i když mu ostatní vysvětlovali, že se vlastně vůbec bát nemusí.

“A vztek mami? Měla jsi někdy vztek?” ptal se trochu kulišácky, protože věděl o ponorce, ale zajímalo ho, jestli maminka ví, kdo to tam s nimi v ten den seděl. Maminka se pořád dívala trochu překvapeně, co za otázky jí to Viki dává, ale znovu se zamyslela a přikývla. “Třeba teď, když jsem musela pracovat doma a na tom našem malém stolečku jsme se s tatínkem pošťuchovali a schovávali jeden druhému papíry prostě jen proto, že se nám tam nevešly. Anebo s tou tvou angličtinou, ach jej, měla jsem velký vztek, že tě to neumím naučit lépe.” Vikimu spadla brada podruhé. No ano, když se učil angličtinu, Vztek byl přece také u toho! A maminka se nezlobila na něj! Nemyslela si, že je hloupý a neumí anglicky, ale zlobila se na sebe, že ho to neumí naučit!

“Ale mami, to přece nebyla tvoje vina! Já a angličtina, to je zkrátka… No pracuju na tom,” řekl Viki moudře a chtěl, aby se maminka na sebe hlavně nezlobila. Maminka se zachichotala: “Však já vím. I já.” Viki se pod peřinou celý zatetelil, ale pořád se chtěl ptát dál.

“A mami, měla jsi někdy radost?” vypadlo z Vikiho po chvíli přemýšlení. Maminka se rozesmála už na celé kolo. “Co je to za otázky, Viki? Jistě, že jsem měla někdy radost. Mám  radost, když se jdu třeba ven proběhnout v těch mých červených botách. Nebo když se mi podaří dobře zvládnout  naší velkou poradu v práci. Anebo když se rohlíky, které peču, povedou obzvlášť křupavé!” Viki se oblíznul, protože maminčiny rohlíky miloval. “Já mám taky radost, když jsou obzvlášť křupavé!” řekl Viki a maminka se na něj zase tak maminkovsky podívala. “A největší radost mám každý den, už jen proto, že mám tebe,” řekla a pohladila Vikiho po vlasech a přivřela oči.

“Je úžasná, viď,” ozvalo se zašuškání u Vikiho ucha. Viki nepatrně pootočil hlavu. Na polštáři seděl malý skřítek, s kulatým bříškem a vlásky, které se kroutily do tvaru srdíček. “Láska!” syknul Viki a byl rád, že vidí právě ji. Pak se podíval zpátky na maminku a dodal šeptem: “Je.” “Peče ty nejkřupavější rohlíky pod sluncem! A tolik toho zvládne! I tvou angličtinu, i všechno to vaření a praní a uklízení a tatínka a Ferdu i tebe! A ještě svou práci! Je to prostě supermáma!” vydechla Láska a obdivně se na Vikiho maminku dívala. Viki přikývl a řekl nahlas znovu: “Je.”

Maminka otevřela oči. “Co jsi říkal?” Viki se na ní díval a i když se neusmívala, Vikiho zase hřálo u srdíčka a byl tak rád, že jeho maminka je právě jeho maminka. Prostě protože je to ona. “Že jsi taková supermáma,” řekl a zaculil se. Maminka se začervenala: “Ale co to povídáš, nedělám nic zvláštního.” Viki zavrtěl hlavou. “To tedy ano! O všechny se staráš a zvládneš snad úplně všechno! Tedy já vím, že je to tak, že zvládneš úplně všechno!” Mamince se tak nějak zvláštně leskly oči a nic neříkala. “A taky dáváš nejlepší dobrou noc na světě,” vyhrkl ještě Viki, který chtěl mamince ještě mnohem víc vysvětlit, že je pro něj tou nejlepší maminkou, ale jako obvykle mu na to nějak chyběla slova. A tak vyskočil z pod deky, maminku objal a držel se jí jako klíště z jarní trávy.

Maminka si o něj opřela hlavu a Viki si opřel hlavu o ní a nejraději by tak zůstal celou věčnost. Koutkem oka zahlédl zase nějaký pohyb a když se podíval dolů, musel se tomu uchichtnout. 

Na matraci jeho postele stála Láska a maličkými tlapkami objímala jeho i maminku a tak tam tak seděli a objímali se. Měla zavřené oči stejně jako maminka a její tlapky hřály stejně, jako vždycky hřálo Vikiho u srdíčka, když se maminka tak maminkovsky koukala. Měl pocit, že má ty tlapky snad kolem dokola celého Vikiho i maminky a hřeje je oba dva. Jako kdyby Láska byla najednou úplně všude.

Viki zaklapl víčka a prostě tam byli a bylo jim dobře.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů