Jak Verunka už nechtěla Cokdyže

Maminka posunula malý červený čtvereček, označující den, který právě dnes je, na další políčko v kalendáři. Verunka se vytáhla na špičky a nahlížela do kalendáře spolu s ní. Červený čtvereček seděl na velké dvojce a nule. “Dnes je dvacátého!” řekla maminka, usmála se na Verunku a poklepala prstem na kalendář. 

Verunka ale jen nakrčila nos a netvářila se vůbec nadšeně. Dvacátého. To znamená jen to, že z prázdnin už zbývá docela maličký kousek. A potom? Potom se Verunka chystá do školy! Letos půjde do první třídy a všechno to bude nové a neznámé.

Vždycky, když jí to maminka nebo tatínek připomněli, cítila se velmi nepříjemně. Potily se jí ruce, bříško se jí svíralo a nejraději by někam utekla. 

Starší bráška, Filip, půjde už do čtvrté třídy. Z blížícího se začátku školy je prostě jen otrávený. Verunce vyprávěl o spoustě úkolů, které dostává a o tom, že se musí doma učit a připravovat se. Vyprávěl jí i o tom, jak se s kluky ze třídy o přestávce perou a také o tom, jak nudné a nezábavné je sedět celou hodinu v lavici a poslouchat paní učitelku, a že dokonce musí takových hodin ve škole strávit hned několik! Filip by raději běhal po hřišti a lezl po stromech, ale to se při vyučování nedělá.

To rodiče mluvili o škole úplně jinak. Říkali Verunce slavnostně, že je to velká věc a že odteď bude všechno jiné. Verunka se v tom kroutila jako žížala a vlastně vůbec nevěděla, jestli to chce. Měla pocit, že s koncem prázdnin přestane všechna legrace a nebyla si ani trochu jistá, že chce všechno jiné. Ve školce byla zábava, laskavé paní učitelky, spousta her, tvoření, výlety a samá dobrodružství. Takové věci by ale neměly skončit. Tím si byla Verunka docela jistá. Ale co když ve škole bude opravdu jen sedět a učit se? Co když nebude vůbec žádná zábava a dobrodružství? Co když dostane Verunka spoustu úkolů, kterým nebude rozumět?

Pokaždé, když o tom všem začala takhle přemýšlet, měla pocit, že má na sobě snad nějaký kousavý svetr. Všechny ty myšlenky byly tak nepříjemné, že se Verunka musela otřepat, podrbat a ještě kysele zatvářit, aby se jí zase trochu ulevilo. Jenže teď červený čtvereček označoval dvacátého a to znamenalo, že je všechno zase o den blíž. Ten neviditelný svetr, který Verunku kousal a kousal, najednou nešel setřepat ani podrbat. Co když se bude Verunka pořád cítit takhle, až začne chodit do školy? Brrr!

Verunka na maminku něco zahuhlala a odešla do svého pokoje. Vedle psacího stolu s židličkou seděl na zemi Verunčin nový školní batoh. Měl světle žlutou barvu a drobné zelené lístečky, které vypadaly docela stejně jako listy toho stromu, který rostl nedaleko domu, kde Verunka s rodiči a Filipem bydleli. Tatínek říkal, že ten strom se jmenuje lípa a jeho listy měly tvar malých srdíček. 

Posadila se na zem vedle stolu, pořád se tak neklidně ošívala a pozorovala batoh. Uvnitř už měla připravený jeden sešit a krásný barevný penál plný barevných pastelek, tužek a per. Ve škole by to mohlo být i prima, uvažovala Verunka, ale co když jí to ve škole prostě nepůjde? Filip přinesl jednou z matematiky pětku a Verunka věděla, že je to špatná známka. Co když Verunka také dostane špatnou známku? Bude potom špatná i Verunka? Brr! A znovu ten divný kousavý pocit! 

Uprostřed všeho drbání a otřepávání Verunka najednou strnula. Vždyť ten batoh se hýbe! Podívala se znovu a opravdu – batoh i s lipovými lístky se vlnil a otřásal, zrovna jako se vlnila a třásla Verunka v tom kousavém pocitu. Co to propánakrále je?

Dodala si odvahy, vzala batoh a otevřela ho. “Ááá!” vykřikla Verunka. “Ááá!” vykřikly obrovské vykulené oči, které seděly v jejím batohu, a každou chvíli se otřepaly a ošily tak jako ona. “Kdo jsi?” špitla Verunka na ty oči. “Já jsem Strach,” špitla ta očka nazpět. Verunka, přes všechny ty nepříjemné pocity, vyprskla smíchy. Tohle, že je Strach? Sáhla do batohu a pomohla Strachu ven. Když ho posadila na podlahu pokoje vedle sebe, konečně si ho pořádně prohlédla. Byl maličký, měl modré kalhoty na kšandu, kulaté bříško a vykulené velké oči schované za velkými brýlemi. Verunka se znovu zahihňala. Její babička vždycky říkala, že Strach má velké oči! Takže ho také znala!

“Co tu děláš?” zeptala se Verunka. Strach ukázal na batoh. “Já tě poslouchám už nějakou dobu. Jak se bojíš školy. A když se takhle bojíš, to já pak musím přijít, víš? No a teď… Utekly mi tady Cokdyže,” řekl a poklepal na prázdnou sklenici s víčkem, kterou držel v tlapkách. Verunka vytřeštila oči podruhé. “Cokdyže? Co to je?” “Takové kousavé potvůrky. Vypadají jako malý zubatý křeček… A jsou vlastně pěkně protivné. Vůbec nevím, proč je pořád mám,” rozhodil Strach neurčitě tlapkami. Verunka se plácla dlaní do čela. “Takže to není nějaký neviditelný svetr, to, co mě pořád tak kouše! To jsou ty tvoje Cokdyže!” 

“No tak to prrr!” zvolal Strach přísně, “Teď už jsou to i tvoje Cokdyže!” “Nene!” zamračila se Verunka a Strach jen zavrtěl hlavou. “Ale ano. Vždyť o nich pořád mluvíš! To je pořád samé pochybování… Co když nebudu mít dobré známky? Co když nebudu mít ve škole kamarády? Co když to nebude dobrodružství?” Verunka se zamračila ještě víc: “No a co má být, že o nich mluvím? To přece nic neznamená!” “To tedy znamená,” řekl důležitě Strach, “Takovým mluvením Cokdyže krmíš. A oni jsou pak s tebou zkrátka rádi a nechtějí se tě pustit, když jsou tak dobře živení.” 

Verunka se přestala mračit a podívala se na Strach stejně důležitě, jako se on díval na ni: “No ale co když se těch tvých – mých Cokdyžů nikdy nezbavím?” Jak to dořekla, plácla se přes pusu, ale už bylo pozdě. Odněkud se vykutálela malá zubatá kulička, řekla pisklavým hláskem: “Co když se Cokdyžů nikdy nezbavím?” a zakousla se Verunce do palce u nohy. Verunka se začala na noze, která v tu ránu svědila jako čert, drbat a škrábat, ale nebylo to mnoho platné. “Tak co mám dělat?” ptala se Strachu už trochu nazlobeně a trochu nešťastně. Přece se nebude ve škole pořád takhle kroutit!

“Cokdyže mají nejraději tvůj strach a každé takovéhle vyděšené co-když je pro ně jako tučná svačina. Musíš je prostě přestat krmit!” ozval se vedle Verunky další hlas. Verunka se otočila a samým překvapením se zapomněla i drbat. Vedle ní netrpělivě poskakovala bytůstka podobná Strachu, ale přece jiná. Měla červené kalhoty, neměla brýle a její oči rámovalo huňaté nazlobené obočí. Na hlavě té bytůstky seděl hrnec, v kterém to vřelo a klokotalo, až poklička na hrnci nadskakovala a řinčela. “Já jsem Vztek,” pokračovalo to stvoření, “a myslím si, že by ses měla na všechny Cokdyže pěkně naštvat! Copak je necháš, aby ti takhle otravovali život?” Verunku už ani nenapadlo, aby se na něco ptala. “Ne, to tedy nenechám!” vykřikla a podívala se znovu na Cokdyže, který okusoval její palec a co chvíli jen mrknul na Verunku a pisklavě řekl: “Co když se Cokdyžů už nikdy nezbavím? Co když?”

Verunka se podívala ještě jednou na Vztek a ještě na Cokdyže a pak znovu na Vztek a znovu na Cokdyže. A už to v ní všechno vřelo a bublalo, zrovna jako ve Vztekově hrnci, když na Cokdyže křikla: “Ale co když se vás zbavím hned teď?” a dupla nohou do země. Cokdyž zapištěl jako vyděšená myška, pustil se palce a Strach, který na tu chvíli čekal, ho chytil do sklenice a rychle zaklapl víčko. “Mám ho!” zahlásil s úlevou a oddechla si i Verunka i Vztek. “Tak ještě ti další,” řekl Vztek a poklepal na rukáv trička, které měla Verunka na sobě.

Z rukávu se vykutálely další zubaté kuličky a jak se tak kutálely, zahryzávaly se Verunce do rukou. “Co když budu mít špatné známky?” pištěla jedna. “Co když to nebude vůbec žádné dobrodružství?” pískala druhá. “Co když se budu muset pořád učit a dělat úkoly? Co když? Co když?” kvičela třetí. Verunka jen mrkla na Vztek a pak upřela pohled na první kuličku. “Ale co když budu mít jedničky? Vždycky jsem se učila všechno nové ráda a šlo mi to dobře! A kdyby přece ne, tatínek mi poradí s počítáním a maminka s psaním, zrovna jako radí Filipovi!” řekla rázně a zase dupla nohou do země. “Ale co když?” opáčel Cokdyž a pitvořil se na Verunku. “Ale co když ne?” křikla Verunka a dupla nohou do země podruhé. Cokdyž zapištěl tenkým hláskem, pustil se Verunčiny ruky a Strach ho rychle lapil do sklenice.

Verunka už na nic nečekala. “A co když to bude to největší a nejlepší dobrodružství, právě proto, že to bude nové?” řekla důrazně druhému Cokdyži a řekla to tak důrazně, že rovnou zapištěl a pustil se Verunčina prstu. Spadl rovnou do sklenice, kterou měl Strach už nachystanou. “A co když budu mít pořád dost času na všechno, co mám ráda? Co když budu mít úkoly vždycky rychle hotové? Co když?” vyplázla Verunka jazyk na posledního Cokdyže, který se ještě držel její ruky. I on se na Verunku zapitvořil, pak zapištěl a skutálel se na zem, kde i jeho Strach zavřel do sklenice. 

“Tak!” řekl Vztek a pyšně se na Verunku podíval. “Mně se tak ulevilo,” řekla Verunka už bez vyplazeného jazyka. “Však ony tyhle potvůrky něco váží,” přitakal Strach a poklepal na sklenici, kde se vrtěly Cokdyže. Jak na ně poklepal, zapitvořily se na něj a pištěly.  “Teď už víš, jak na ně,” řekl Vztek, “kdyby se sem ještě někdy zatoulaly. A Verunko… Nikdy si Cokdyže nenechávej pro sebe.” 

Než si Verunka sesumírovala, co tím vlastně Vztek myslel, on i Strach jí zamávali tlapkou na rozloučenou a rychle vyklouzli pootevřenými dveřmi i se všemi Cokdyži ve sklenici z pokoje ven. Jen malý okamžik na to se ozvalo zaklepání na dveře a do Verunčina pokoje vstoupil tatínek. “Děje se něco, Veruško beruško?” zeptal se tatínek Verunky a usmíval se tím nejlepším tatínkovským úsměvem, který Verunka prostě milovala. 

“To ta škola,” řekla Verunka, “měla jsem strach. A spoustu Cokdyžů. Ale už jsem je poslala pryč.” Tatínek se na Verunku zazubil. “Ach, Cokdyže! Ty já dobře znám!” řekl a Verunka se tomu podivila. “Ty je taky znáš? Ty malé kousavé potvůrky?” ptala se tatínka nedůvěřivě. Nikdy ji nenapadlo, že i tatínek nebo maminka by mohli o něčem pochybovat tak, jako ona. “No jéje,” přikývl tatínek, “čas od času se najednou vyrojí a já mám spoustu práce, abych je zase zahnal. Mají spoustu otázek a neradi mlčí, viď?” “Ano,” přitakala Verunka, “ale teď už vím jak ně!” “Vidíš,” řekl tatínek měkce, s tím nejlepším tatínkovským úsměvem, “já věděl, že jsi moje šikovná Veruška beruška! Ale byl bych rád, až se sem příště nějací Cokdyžové zatoulají, abys to mně nebo mamince řekla. Známe je dobře oba dva a rádi ti s nimi pomůžeme.” 

Verunka se zatetelila. Tohle tím Vztek myslel, když říkal, že si nemá Cokdyže nechávat pro sebe! Zhluboka se nadechla a vydechla. Škola bude báječná a Verunka si to prostě užije! Pozná spoustu nových kamarádů a naučí se spoustu nových věcí, bude s sebou nosit tenhle krásný batoh… A každý den bude jiný, každý bude tak trochu překvapení a to je skvělé! Jen jednu věc věděla Verunka jistě – do žádného z těch dnů už nepustí Cokdyže.

Hravé úkoly – Co když nemá Cokdyž pravdu?

Vybarvi, popiš, vystřihni své COKDYŽE a nalep je všechny do obrázku sklenice. Každému z nich odpověz, stejně jako to udělala Verunka.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů