Jak to bylo s Láskou

Bylo jaro. Ve stromovém domečku i kolem něj všechno ožívalo. Větve Stromu se obalovalovaly šťavnatě zelenými lístečky a Jižánci se tetelili při každém pohledu do jeho koruny. Milovali jaro se vším všudy, s jeho aprílovým počasím, pestrobarevnými kvítky i ještě ospalými čmeláky, kteří se probouzeli po dlouhé zimě.

Jeden z těch jarních večerů posedávali před stromovým domečkem, nasávali do nosíků tu vlhce zelenou vůni jara a Strach blaženě zamlaskal: “Ach, já tak miluji jaro!” Láska se zachichotala a řekla: “Ach, já tak miluji, když milujete!” Strach se potěšeně začervenal a pak se na Lásku zamyšleně podíval: “Však my také. Jaký by asi byl svět bez tebe? Ani si to nechci představovat!” Láska zvážněla a podívala se na Strach: “A to já dobře vím, jak vypadá svět beze mě. Jen si moc přeju, aby takový svět už zůstal jen v příbězích, co si lidé vypráví.”

Jižánci už věděli, co přijde. Jako na povel si posedali na zadečky kolem Lásky a zvědavě a dychtivě čekali na její povídání. Vlásky, zakroucené do tvaru srdíček, se Lásce zavlnily kolem hlavy, když pohlédla na každého ze svých kamarádů a pak začala vyprávět.

“Dřív svět nevypadal jako ten svět, který teď všichni známe. Byla doba, kdy tu ještě nebyly žádné stromy, žádné děti, ani města, jen velké tmavé hory a hluboké chladné oceány. A pak začala vznikat život a bylo to tak nádherné! Ó a já byla u toho všeho, i když byste mě možná nepoznali. Byla jsem tenkrát ještě malá jiskřička, světélko, které brouzdalo Vesmírem tam a zpět, aby bylo všude, kde je ho třeba.

Když začali chodit po světě první lidé, poznala jsem ale, že právě oni mě potřebují nejvíce. Byla jsem s nimi každičký den a každou chvíli. Naučila jsem je milovat přírodu, obdivovat zvířata a těšit se ze Slunce jen proto, že každý den neúnavně vycházelo znovu a znovu. Naučila jsem je vážit si jeden druhého a vidět v sobě i ostatních to dobré. Naučila jsem je snít a jít za tím, o čem sní. A díky tomu se jejich svět rozvíjel a vzkvétal. 

Ale pak se jeden z nich, zrovna tak večer, jako tu posedáváme my, díval na svou zahrádku. A najednou měl hrozný pocit, že tráva na sousední zahrádce, je mnohem zelenější, krásnější a sametovější, než ta jeho. Řekl to hned svému sousedovi, ale ten začal přemýšlet úplně stejně jako on. Jestlipak není tráva na sousední zahrádce krásnější a sametovější, než jeho vlastní? Každý den ti dva pozorovali svoje zahrádky, přemýšleli o tom, čí tráva je zelenější a jejich zahrádky chřadly a uvadaly. Začali se proto dívat kolem, k dalším sousedům a ti se zase dívali dál. Nakonec přemýšleli úplně a docela všichni o tom, kde je nejzelenější a nejsametovější tráva. Pro samotné přemýšlení zapomněli zahrádky opečovávat a zalévat a zahrádky chřadly. Místo zelené trávy zbyly jen suché nevzhledné trsy a lidé začali obviňovat jeden druhého. Hádali se, čí je to vina, trestali a opláceli a na mě v tom všem dočista zapomněli.

Ale já jsem nezapomněla na ně. Byla jsem s nimi pořád, každý den a věřila jsem, že i když mě neposlouchají, jednoho dne zase začnou. Ani na chvilku jsem nezapochybovala o tom, že se to stane.

A pak se jeden z nich, právě tak večer, jako tu posedáváme my, díval na svou zahrádku. Byla už skoro tma, ale dobře si všiml, že mezi suchými trsy trávy klíčí maličká zelená rostlinka. Zaradoval se a začal kolem rostlinky tančit. Děkoval jí, že vyrostla. Obdivoval její sílu a houževnatost, stejně jako svěží zelenou barvu. A jak tančil kolem té maličké rostlinky, vzpomněl si na mě. Vzpomněl si, jak dřív miloval přírodu, obdivoval zvířata a těšil se ze Slunce jen proto, že každý den vycházelo znovu. Vzpomněl si, jak dřív viděl v sobě i ostatních to dobré.

Běžel ke svému sousedovi a odvedl ho ke svojí rostlince. Chtěl se s ním o tu radost podělit. Chvíli tančili kolem rostlinky oba dva, pak se na sebe podívali a věděli, co musí udělat. Za chvíli kolem toho malého zeleného pokladu tančili docela všichni. Žádný z lidí se neptal, komu rostlinka patří, ani proč na jeho zahrádce se ještě taková nezelená. Radovali se, že se rostlinka ukázala a jeden po druhém si vzpomínali na mě a na to, co jsem je naučila. Jejich svět se začal znovu zelenat, rozvíjet a vzkvétat. 

Čas od času i teď lidé zapomenou na to, co je učím. Moc přemýšlí a s nevolí pozorují sousední zahrádky. Zapomínají se radovat ze Slunce, které trpělivě vychází den co den, a nevidí to krásné ani v sobě, ani v ostatních. A pak sami chřadnou a usychají. Ale já je nikdy neopouštím. Jsem pořád s nimi a kdykoliv si na mě vzpomenou, jsem tu s nimi a pro ně. A nikdy na to není pozdě.

Láska, moji milí Jižánci, má totiž obrovskou sílu tvořit. Dává vyniknout tomu, na co s láskou ukážeme a nechává to všechno růst a zelenat se, zrovna jako tehdy tu maličkou zelenou rostlinku na zahrádce. Stačí se s Láskou zaměřit i na tu nejmenší maličkost, a i taková maličkost pak dokáže obejmout celý svět.”

Jižánci ještě chviličku tiše seděli a ani nedutali. Lásčino vyprávění doznívalo, a tak ho nechávali jemně drnčet ve svých ouškách i srdcích. 

Nechte ho s láskou doznít i vy a pamatujte, že Láska je tu pro vás pořád. Nikdy vás neopouští a ani na vteřinu nepochybuje o tom, že dokážete, co jste si usmysleli. Ví, že do vašeho života patří jen to nejlepší a že každý váš sen může být splněn. Každý den vám ukazuje, co krásného je na světě kolem, v lidech okolo i ve vás. Stačí si na ní jen vzpomenout a láskou rozkvete a zazelená se celý váš svět.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů