Jak si Anka oddechla

Byla ještě tma. Anku jako každé ráno vzbudily maminčiny kroky na schodech ještě dřív, než maminka měkce otevřela dveře pokoje a šeptem vyslovila její jméno. Jako každé ráno Anku ještě před snídaní čekal na stole v obývacím pokoji inhalátor, na zemi podložka na cvičení a za stolem maminka nebo tatínek, dohlížející na její ranní program.  Zavřela pevně oči a počítala vteřiny, než se dveře otevřely a uslyšela maminku. Chvíli ještě předstírala, že spí a nakonec vystrčila z peřin zamračený obličej. “Tyjo, mami! Nech mě spát dýýýýl,” protáhla ztrápeně, i když dopředu znala odpověď. Maminka si povzdechla, usmála se na Anku unaveným úsměvem a zase odešla po schodech jejich domu dolů.

Anka pomalu vstala z postele a courala se s protáhlým obličejem za ní. Kdybych si tak mohla dělat, co chci, spala bych nejmíň do deseti hodin, pomyslela si. V obývacím pokoji byla podložka, inhalátor i maminka. Maminka inhalátor zapnula a odešla připravovat snídani. Nezapomněla Ance připomenout, aby se u inhalace pěkně narovnala a držela inhalátor pořádně. Anka se za maminčinými zády, než si vložila náústek inhalatárou mezi rty, zašklebila. Inhalátor vypadal jako malá modrá mimozemská loď. Jistě by ho zvládla držet pořádně celých dvacet minut. Jenomže inhalovala ráno i večer, každý den, zase a znova. A do nějakého “pořádně” prostě neměla chuť.

Rychle vzala do ruky ovladač televize. Našla pohádkový program a snažila se nevnímat zvuk inhalátoru, který vrčel jako babičky pes Kazan, když se snažil vyštěkat nevítané kolemjdoucí od babiččiných vrat. Za chvíli na židli víc ležela, než seděla. Inhalátor držela už skoro jen v koutku pusy, zatímco celá rozbředlá  sledovala televizi. 

“Kdybych si tak mohl dělat, co chci, rozhodně bych tady teď neseděl,” ozvalo se najednou vedle ní. Anka v té své rozbředlosti ale ani nehnula brvou. “Ano,” odpověděla tomu hlasu a dál se nezúčastněně povalovala na židli, jako kdyby u toho všeho ani nebyla. “Kdybych si tak mohl dělat, co chci, spal bych nejmíň do deseti hodin,” pokračoval ten hlas vyzývavě a Anka řekla: “Ano.” Chvíli byl slyšet jen inhalátor a televizní pohádka, až se ten hlas ozval dotřetice. “Kdybych si tak mohl dělat, co chci, nedělal bych nic jiného než to, co chci!” dupl si rázně a Anka zvedla hlavu. 

Na stole vedle ní nazlobeně rozhazovala tlapkami malá bytůstka s velmi rozzlobeným výrazem v obličeji. Měla huňaté zamračené obočí a na hlavě hrnec. V hrnci to vřelo a bublalo a vroucí voda zvedala a zase pouštěla pokličku, která na hrnci seděla. “Kdo jsi?” zeptala se Anka. “Já jsem Vztek,” zarámusila bytůstka a smekla pokličku. “Já jsem Anka,” odpověděla Anka a nechápavě si toho mrňouse prohlížela.

“Co jsi zač? A kde ses tu vzal?” zeptala se a Vztek jen zamával tlapkou směrem k inhalátoru. “Jsem tady, protože sis mě zavolala. Protože se zlobíš,” zakřičel Vztek. “Nekřič tolik, propána,” zakrývala si Anka uši, “a já se přece nezlobím. Slyšíš, mluvím úplně normálně!” Vztek si upravil pokličku na hlavě a důležitě se na ni podíval: “Jenže to, že máš vztek, se nepozná jen podle toho, že křičíš.” 

Anka tomu moc nerozuměla, ale byla všemi těmi ranními povinnostmi tak otrávená, že neměla ani chuť se Vzteku dál vyptávat. Inhalátor utichl a ona se přesunula zpoza stolu na podložku na cvičení. Několika jednoduchými pohyby si protáhla záda i ramena a rychle zase vstávala a hrnula se do kuchyně na snídani. Ve dveřích ji ale zastavil tatínek. “To bylo nějaké rychlé, nemyslíš?” zeptal se Anky vlastně docela veselým hlasem. Ale Anka se na něj zamračila a odsekla: “Já myslím, že to bylo dlouhé až moc!” Protáhla se kolem něj ve dveřích jako malý hádek, aby nestihl odpovědět. V kuchyni ukořistila misku cereálií a bílý jogurt a utekla se nasnídat do svého pokoje. Maminka se dívala za Ankou a povzdechla si: “Takhle už to prostě dál nejde. Nemůžeme ji přece pořád jen nutit.”

“Kdybych si tak mohla dělat, co chci, necvičila bych vůbec, ale ani trochu!” mrmlala si Anka pro sebe, zatímco míchala jogurt a cereálie. “Ale ani trochu,” ozvalo se vedle ní. Seděl tam zase ten naštvaný mrňous, napodoboval ji a všelijak se po ní pitvořil. Anka se zamračila: “Co tu pořád chceš? Říkala jsem ti, že nemám vztek.” “Hm,” odpověděl Vztek, “a co tedy máš?” “Mám jen chuť dělat si to, co chci,” odpověděla a dál míchala jogurt a cereálie. “No možná bychom to tedy měli vyzkoušet, ne?” řekl na to Vztek rázně. Ozval se hlasitý zvuk, jak jeho poklička břinkla o hrnec a než se Anka nadála, její pokoj byl ten tam.

Všude kolem bylo bílo, takové to prázdné bílo, jako bílý nepopsaný papír, který čeká na to, co na něj napíšeme. V tom bílu byla jen Anka a Vztek. “Co jsi to provedl?” vykřikla Anka a rozhlížela se kolem. “Tady si můžeš dělat, co chceš,” ušklíbl se Vztek. Anka naprázdno polkla. Co chce? Ale s čím? Jak? “Na co bys třeba teď měla chuť? zeptal se Vztek. Zamyslela se a pak řekla: “Dala bych si koblihu s marmeládou.” Vztek přikývl a Anka najednou držela v ruce koblihu s marmeládou. Zakousla se do ní – páni, jak ta byla sladká! A s její oblíbenou marmeládou! “Co bys chtěla dělat?” zeptal se Vztek znovu. “Teď bych… Teď bych si dala ještě kakao a dívala se na pohádku v televizi,” vyhrkla Anka. Vztek přikývl a Anka držela kromě koblihy i hrneček kakaa. Před ní se objevila pohovka s teplou dekou a televize, ve které běžela Anky oblíbená pohádka.

Anka zajásala. Zabalila se do deky, dívala se na pohádku, jedla koblihu a pila kakao. Když dojedla a dopila, stačilo, aby mrkla na Vztek a hned měla v ruce novou koblihu a nový hrneček kakaa. Pohádka běžela dál a dál a Anka jedla koblihy a pila kakao. Vztek jen pokyvoval hlavou a Ance se trochu zdálo, že na něco čeká, ale byla tak spokojená se svými koblihami, kakaem i pohádkou, že se jí vůbec nechtělo se na něco ptát. 

Ani nevěděla, jak to všechno trvalo dlouho. Zarazila se až ve chvíli, kdy se chtěla na pohovce přetočit a najednou si uvědomila, že ji bolí břicho. Plačtivě se otočila směrem ke Vzteku: “Bolí mě břicho! To jsem přece nechtěla!” Vztek pozvedl svoje zamračené obočí: “Chtěla jsi spoustu koblih a spoustu kakaa.” “Ale nechtěla jsem bolavé břicho,” trucovala Anka, “a bolí mě taky hlava!” “Chtěla ses dlouho dívat na televizi,” pokrčil rameny Vztek. “Ale ne bolavou hlavu,” trucovala Anka dál a najednou nebyla se všemi koblihami, kakaem a pohádkami ale vůbec spokojená. 

K bolavé hlavě a břichu se přidalo podivné smutno. “Víš Anko, je velmi důležité, abychom dělali to, co nás baví. Abychom druhým i sobě dokázali udělat radost. Ale je stejně tak důležité, abychom někdy udělali i to, co nás nebaví, ale je to potřebné. A to někdy může znamenat s něčím přestat,” řekl Vztek a významně kývl bradou k nedojedené koblize a kakau, “nebo s něčím začít. ” Vedle něj se na zemi objevil inhalátor a cvičební podložka. Anka sklopila oči a přemýšlela, co odpovědět. Dobře věděla, že má Vztek pravdu. Kdyby tu byla maminka, nejspíš by jí po první koblize, druhém kakau a třetí pohádce řekla, že už to stačilo. A Anka by se nejspíš zlobila, že musí přestat, ale bylo by jí dobře. Nebolela by ji ani hlava ani břicho. Stejně jako dobře věděla, že inhalace i cvičení zkrátka potřebuje, i když  mamince i tatínkovi odmlouvala každý den a někdy dokonce dvakrát. Maminka a tatínek se totiž vždycky starají o to, aby Ance bylo dobře. 

“Však já vím. Jen je toho někdy prostě moc,” špitla Anka a v očích se jí zaleskly slzy. “Však já také vím,” řekl Vztek a už vůbec nezněl tak hřmotně, jako na začátku, “Ale ono je to všechno vlastně naopak. Čím jsme pilnější a poctivější, tím méně máme práce.” Anka si tu větu musela pro sebe zopakovat. “Co tím myslíš?” zeptala se pak přece jen Vzteku. “Je normální, že tě všechno to cvičení a léky a lékaři a inhalování a kdovícoještě prostě někdy nebaví. Ale když šidíš svoje cvičení a inhalace, šidíš vlastně jen sama sebe. Tvoje tělo je úžasný kamarád, ale potřebuje tvoji pozornost, každý den. A čím víc mu jí dáváš, tím spokojenější a zdravější je.” Anka se usmála. Líbila se jí představa, že její tělo je její kamarád. Anka měla svoje kamarády moc ráda a záleželo jí na nich. Nechtěla, aby byli nešťastní. Vztek si zhluboka oddechl, až poklička na jeho hrnci zacinkala. Když si oddechl, zhluboka se nadechla a vydechla i Anka.

Zvedla hlavu, aby Vzteku řekla, že už tomu všemu rozumí, ale najednou byly koblihy, kakao i pohádky pryč. Anka seděla na posteli ve svém pokoji a Vztek nikde. Že by usnula a všechno se jí to jen zdálo? 

Z chodby slyšela hlasy rodičů. Maminka říkala tatínkovi, že je unavená a že ji moc mrzí, jak Anka svoje cvičení i inhalace odbývá. Že se o ni bojí a přeje si jen, aby bylo všechno v pořádku. Tatínek přitakával, zatímco Anka ani nedýchala a poslouchala, co maminka říká. Nikdy by ji nenapadlo, že se tím tak trápí! Poslouchala se zatajeným dechem, když jí padl zrak na nakousnutou koblihu, která ležela na jejím stole. Vytřeštila oči. No páni, takže se jí to nezdálo! Najednou nebylo o čem přemýšlet. Anka vystřelila z pokoje a běžela za rodiči, aby je mohla oba dva obejmout. “Já jsem tak ráda, že vás mám! Strašně mě zlobí všechny ty inhalace a cvičení, ale už vím, že někdy musím dělat, co je potřeba a nejíst koblihy,” sypala ze sebe Anka páté přes deváté a maminka s tatínkem chvíli tázavě pozorovali ji a pak sebe navzájem. Nakonec ale mávli rukama a objali se všichni tři společně. 

Anka je objímala a hřálo ji u srdce. Věděla, že se jí nebude pokaždé chtít do cvičení a inhalací, a byla ráda, že maminka s tatínkem jsou jako dva strážní andělé, kteří se o ní i přes všechny Anky otrávené obličeje s láskou starají a pomohou jí zvládnout i to, co není právě jednoduché. Maminka Anku pohladila po vlasech: “Jsi naše nejstatečnější a nejúžasnější Anka. A my dobře víme, že máš spoustu povinností, které nejsou právě zábavné. A my ti rádi pomůžeme, ale musíš také pomáhat ty nám. A vlastně hlavně sama sobě. Když se do toho dáme všichni společně, tak to prostě zvládneme a všechno bude dobré! ” Anka přikývla a objala rodiče ještě víc. A potom si všimla, že se k jejich objetí někdo přidal. Dole u jejich nohou se kolébala bytůstka podobná Vzteku, ale celá jemnější, něžnější, krásnější. Měla hlavu plnou kudrlinek, co vypadaly jako malá srdíčka a bílé šatečky s malým červeným srdíčkem na hrudi. 

Anka do ní šťouchla a stvořeníčko se velikýma laskavýma očima zahledělo na ní nahoru. “Já jsem Láska, Anko,” špitlo směrem k ní a zářivě se usmálo, “a se mnou zvládneš cokoliv.”

Anka z naší pohádka trpí cystickou fibrózou. Co to znamená?

Cystická fibróza je nevyléčitelné dědičné onemocnění, s kterým se narodí cca jedno dítě z 2500-3000. Jeho podkladem je porucha genu kódujícího tzv. CFTR protein – bílkovinu, kterou najdeme na buněčných membránách. Projevuje se především opakovanými infekcemi dýchacích cest a poruchou funkce slinivky a tím i narušením trávení – proto je nutné užívání trávicích enzymů při každém jídle a pravidelná inhalace spojená s dechovou rehabilitací alespoň dvakrát za den. CF je prozatím léčitelné, ale přesto nevyléčitelné onemocnění – opakované záněty poškozují plíce a pacienty často zachrání až transplantace plic. Každý, kdo CF trpí, i jeho rodina musí dodržovat přísný hygienický režim, aby se riziko infekce minimalizovalo. Nemocní s CF mají také až pětkrát slanější pot – proto se někdy říká, že děti s CF jsou „slané děti“.

Léky, pomůcky i desinfekční a ochranné prostředky stojí desetitisíce korun ročně. Pokud chcete pacientům s CF pomoci, můžete přispět na účet Klubu CF – odkaz najdete tady: https://www.darujme.cz/darovat/1200125

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů