Jak se Láska cítila poloviční

Podzim je stejně nejlepší, pomyslela si Láska. Tlapkou rozhrábla barevné listí a vytáhla jeden velký list spadlý ze Stromu. Hrál snad všemi barvami. Přitiskla ho k sobě a radostně se zatočila dokola. Tenhle je ten pravý! Bylo brzy ráno a list se ještě třpytil ranní rosou. Láska měla tahle časná rána ráda. Proč spát, když venku na ni čeká takováhle nádhera? Nasála do nosíku svěží vzduch a zhluboka si oddechla. Tlapky už ji ale za chvíli studily, a tak se vrátila i s pestrobarevným listem zpět do stromového domku. Uvařila si čaj a posadila se i s čajem za stůl. Všechno bylo dobré. Velmi dobré. Ale něco tomu chybělo. Povzdechla si, když tu vešel do kuchyně Vztek.

“Dobré ráno,” řekl hřmotně, “pročpak vzdycháš?” Láska se na něj podívala a pokrčila drobnými rameny. “Já vlastně nevím. Pořád mi připadá, že mi něco schází, ale já vůbec nevím, co to je.” Vztek se posadil vedle Lásky a zamyslel se: “No, můžeme se podívat po stromovém domečku. Třeba něco najdeme a to něco bude to, co ti chybí.” Láska přikývla.

Rozhlíželi se po kuchyni, dívali se pod stůl, do všech šuplíků i krabiček, ale nemohli najít to, co Lásce chybělo. Dívali se i v obývacím pokoji, listovali knihami, nakoukli pod Vztekovo křeslo v rohu pokoje, ale ani tam nic nenašli. Láska trochu posmutněla a sedla si zpátky ke svému čaji. Vztek přemýšlel, co by tak Lásce mohlo chybět. Ve stromovém domku bylo všechno, opravdu úplně všechno, co Jižánci měli, chtěli a potřebovali. Jak je možné, že nemohou najít to, co Lásce schází?

Vztek si posunul hrnec na hlavě a rozpačitě se poškrábal za uchem. “Ty, Lásko… a co když nehledáš něco, ale někoho?” Láska vykulila oči a plácla se tlapkou do čela. “No jistě! Možná nehledám něco, ale někoho! Ale koho?” zeptala se Vzteku. Vztek se poškrábal i za druhým uchem a posunul si hrnec ještě o kousek. “Četl jsem v jedné knize, že když něco nebo někoho hledáš, tak to něco nebo ten někdo hledá tebe. Možná se tedy jen musíš nechat najít,” přemýšlel Vztek nahlas. “Ano!” vykřikla Láska a zatleskala, “ ale bude to muset chvíli počkat. Slyším, že mě někdo ve městě volá!”

Vyskočila od stolu a rychle utíkala ze stromového domečku do města za Péťou, který ji právě potřeboval. Vztek se uchechtnul, protože narozdíl od Lásky si všiml, jak větve jejich moudrého Stromu zašuměly, když Láska odběhla pryč. Věděl dobře, že už je o všechno postaráno.

“Ale Péťo,” řekla maminka, “vždyť už máš přece tolik hraček! A k narozeninám už sis přál kolo!” Péťa držel v rukou reklamní leták z velkého hračkářství, které stálo v samotném centru jejich města. Rád jím listoval a vybíral si hračky a pak žadonil u maminky i tatínka tak dlouho, dokud novou hračku nedostal. A že by mu to nevyšlo teď? Ani na chvilku tomu neuvěřil. Maminka s tatínkem ho přece mají rádi, a tak mu hračku koupí! Tentokrát si vyhlédl velkého robota, který se umí proměnit na auto. Jeho spolužák Viki mu o něm už tolikrát vyprávěl, že Péťa zatoužil mít vlastního robota. K narozeninám si sice vybral krásné horské kolo, ale co na tom záleží?

Maminka ale tentokrát vypadala neoblomně a Péťa se zamračil, zafňukal a nakonec s nepořízenou odešel do svého pokoje. Vydržel tam ale jen chvilku a už se i s obrázkem robota loudal za tatínkem. “Tati? Moc bych chtěl tohohle robota! Viki ho má taky!” zakňoural a udělal na tatínka ty nejprosebnější oči, jaké uměl. Tatínek se podíval nejdřív na robota a pak na Péťu. “Ale Petře, vždyť už máš takových hraček spoustu. A k narozeninám sis přece přál kolo!” řekl potom. Péťa zkřivil ústa. “No tati… Vy jste se na mě snad s mamkou domluvili!” fňukl a znovu se odploužil do svého pokoje.

Usadil se tam na zem a koutkem oka pořád pozoroval obrázek robota. Byl tak pěkný! Měl tolik různých tlačítek a ciferníků a vůbec všeho! Možná, že ho rodiče nemají tak rádi jako dřív, když mu robota nechtějí koupit?

Vtom ho něco jemně pohladilo po hřbetu ruky, která držela leták z hračkářství. “Jsem si jistá, že tě mají rádi moc a moc a ani o kousek méně než dřív,” ozvalo se. Péťa poplašeně vzhlédl. U jeho ruky stála maličká bytůstka. Měla zářivá očka, něžné bílé šatečky a hnědé vlasy, které se v konečcích kroutily tak, že vypadala, jako by měla hlavu posetou srdíčky. “Kdo jsi?” řekl Péťa překvapeně. “Já jsem Láska. A jsem tady, protože mě právě teď potřebuješ,” řekla s úsměvem ta maličká a udělala pukrle. “Já jsem Péťa,” řekl Péťa zmateně a ničemu nerozuměl. Přesto měl na Lásku jednu jedinou otázku.

“A myslíš, Lásko, že mě mají tak rádi, že mi robota koupí?” zeptal se. Láska se celá ošila. Zase měla ten divný pocit, že jí něco nebo někdo chybí. “No, tedy… Ehm… Ano, myslím, že ti robota koupí,” vykoktala nakonec. Sotva to dořekla, ozval se táhlý zvuk – tůůů-důůů, tůůů-důůů – jako by kolem jela sanitka. Láska i Péťa nadskočili. “Co to bylo?” zeptal se Péťa. “To… to bylo… já nevím,” koktala Láska dál a najednou už ani ona nechápala, co se děje. Chtěla se posadit vedle Péti, ale sotva to udělala, vyskočila, jako kdyby si sedla na špendlík. Chytila se za zadeček a Péťa na ní zůstal jen tázavě koukat. Láska se otočila a Péťa byl překvapený podruhé. Lásce narostl zrovna takový ocásek, jaký mají opice!

“Propána, co se to děje?” vyděšeně si tu parádu prohlížela Láska a najednou zase – tůůů-důů, tůůů-důůů – a Láska už nebyla Láska s opičím ocáskem. Byla to malá opička, která měla stejně zakroucenou srst, jako Láska vlasy, stejně něžný pohled a ještě ke všemu i ty bílé šatečky. “Vždyť ty jsi opice!” vykřikl Péťa vyděšeně. Chtěl robota, co se umí proměnit na auto, ne Lásku, která se mění na opici!

“Protože taková láska, ve které druhé nutíš, aby ti dělali, co ti na očích vidí a dokazovali ti, jak tě mají rádi, to je, milý Péťo, láska opičí,” ozval se vedle nich jasný a zvonivý hlas. Zněl rozhodně, jistě a pevně, jako když k večeru zaduní zvon na kostelní věži. Patřil bytůstce, která byla Lásce podobná, ale přece byla úplně jiná. Měla světlé vlásky, jasně modré oči a maskáčové šaty. Vypadala tak, že se může snadno schovat a zůstat ukrytá. Jen na hrudi, tam kde má Láska malé červené srdíčko, jí zářil krásný diamant. Byl tak jasný a čistý, že měl Péťa pocit, že je v něm vidět úplně všechno.

Na hlavě, narozdíl od Lásky, měla maják a houkačku! Vypadaly úplně stejně jako majáky a houkačky, které mají na střeše sanitky nebo hasičské a policejní vozy. Majáček blikal hned modrou a hned červenou barvou a siréna se od toho všeho troubení ještě celá chvěla. “Já jsem Pravda,” řekla bytůstka a kývla hlavou na ty dva.

Láska na ní nepřestávala zírat a najednou zapomněla, že se z ní stala opice. Věděla to úplně přesně a jistě. Tohle je to, co jí chybělo! “Ach Pravdo! Já jsem tě hledala a ani jsem nevěděla, že tě hledám. Ale teď prostě vím, že jsem hledala právě tebe!” vrhla se k Pravdě a objala ji. Pravda se na ni usmála a řekla tím jasným zvonivým hlasem: “Vždyť my k sobě patříme! Jenom společně dokážeme dávat lidem to, co doopravdy potřebují – pravdivou lásku a láskyplnou pravdu.”

Otočila se zpět k Péťovi a pokračovala dál: “Láska má pravdu, že tě tvoji rodiče milují pořád stejně. Ale právě proto, že tě milují a že i ty miluješ je, ti nemusí a nemají kupovat každou hračku, na kterou si ukážeš! Prostě jen nechtějí, aby z tebe byl rozmazlený kluk, kterému nic není dost dobré, víš? Kdyby ses tak raději podíval na to, co pro tebe všechno dělají… Pak by tě ani nenapadlo, abys chtěl každý týden nové hračky a kňoural, když je nedostaneš!”

Péťa Pravdu poslouchal a styděl se. Tváře mu zrudly a sklopil oči. Najednou viděl před sebou maminku, jak mu pečlivě připravuje snídani i svačinu do školy a tatínka, který ho trpělivě doprovází na všechny fotbalové zápasy. Opravdu mají Péťu rádi. A žádný robot k tomu není zapotřebí. Péťa se zhluboka nadechl a vydechl a spolu s ním si oddechla i Láska. Po jejím opičím vzezření najednou nebylo ani památky a Láska se s úlevou podívala na Pravdu. “Děkuju ti, Pravdo,” řekla a objala ji. Siréna na hlavě Pravdy zatrylkovala radostnou fanfáru – tramtadadá – a Pravda se zachichotala. “To znamená, že teď je všechno v pořádku. Láskyplně pravdivé a pravdivě láskyplné,” řekla Pravda a ukázala směrem k siréně na vysvětlenou.

“Děkuji vám oběma,” řekl Péťa. Několika ráznými škubnutími roztrhal reklamní leták z hračkářství. “Půjdu říct mamince a tatínkovi, že je mám rád,” dodal a usmál se na ty dvě. Pravda i Láska souhlasně přikývly. “A my máme ještě spoustu práce,” zamrkala na Lásku Pravda spiklenecky. Vzala ji za ruku a byly ty tam.

No páni, nový Jižánek ve městě! Určitě jste stejně jako my zvědaví, co je to ta Pravda vlastně zač. Proč má právě maskáčové šatečky a proč nosí na hrudi právě diamant? To všechno se dozvíte v další pohádce.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů