Jak Natálka přestala lhát

Natálka i ostatní děti běžely školní chodbou. Zvonek před chvílí ohlásil konec poslední hodiny, všichni spěchali do šatny a domů nebo za rodiči, kteří netrpělivě postávali před školou. Natálčiny spolužačky Mína s Vendulkou si i při tom běhu stačily důležitě o něčem povídat a Natálka se zamračila. Zase něco řeší bez ní! Pokaždé jí trvalo o trochu déle, než zabalila všechny věci, které si z tašky vyndala na lavici. Přesně o tolik déle, že Mína i Vendulka mezitím stačily vyběhnout ze třídy a Natálka viděla jen jejich záda. Když doběhly do šatny, rychle se chtěla zapojit do hovoru. Mína ale už jen mávla rukou. “Tak zítra, holky!” a zmizela. Vendulka zmizela jen o chvilku později. Natálka zůstala v šatně jako jedna z posledních a nakonec úplně sama. Znovu se zamračila. Tohle holky dělají prostě pořád! 

Povzdechla si, zapnula si bundu a nasadila čepici. Pomalu pak zamířila k východu, ale zastavila se už po pár krocích u velkého zrcadla, které viselo na stěně. Viděla v něm pořád stejnou Natálku jako vždycky. Hubené dlouhé nohy, nos jako knoflík a na nose světlé pihy, které každé jaro jakoby čekaly na sluníčko, až je polechtá a ony zase vyskáčou kdoví odkud na špičku Natálčina nosu. Stejné pihy jako vždycky. Stejně nudné. 

Před školou na ni čekal tatínek. Jako vždycky ji obejmul, zeptal se jí, jak se celý den měla, co bylo k obědu a co se učili. Natálka tatínkovi vyprávěla o tom, co se učili a jak se jí ve škole dařilo, zatímco společně mířili k autu. Pak už se jen zabořila do svojí sedačky a celou cestu domů neřekla ani slovo. I to, co tatínkovi vyprávěla, jí najednou připadalo nudné a nezajímavé a pořád si lámala hlavu s tím, jak by mohla nejen tatínka, ale hlavně Mínu s Vendulkou nějak zaujmout.

Přemýšlela nad tím celé odpoledne a celý večer a pořád nepřišla na to, čím by mohla být zajímavá. Nakonec se prostě jen pevně rozhodla, že druhý den bude stůj co stůj ve středu dění. Když není ničím zajímavá, prostě si něco vymyslí! Jen maličko zalže, jen tak trošku. Ha! Zamnula si ruce a usnula.

Když se na druhý den sešly s Mínou i Vendy ve škole, znovu v duchu vyslovila přání, že dnes se bude všechno točit kolem ní. Usadila se do lavice a čekala, až budou obě děvčata na doslech a pak si povzdechla: “To byla tedy noc!” Mína i Vendy zbystřily a rychle se k Natálce přitočily. “Co se dělo?” “Proč to říkáš?” ptaly se jedna přes druhou a Natálka se spokojeně zavrtěla na židli. “V noci u nás doma někdo chodil! Bylo to strašidelné! Najednou bylo slyšet posouvání nábytku, šramocení ve skříních  a šustění ve spíži. Ale nikoho jsme nenašli!” prohlásila tajemně. Mína s Vendy se na sebe podívaly s otevřenou pusou. Opravdové strašidlo neměla doma ani jedna z nich. Zbytek času do začátku hodiny strávily přemýšlením o tom, jak asi takové strašidlo vypadá a co u Natálky doma pohledává. Do třídy pak vešla paní učitelka a začala hodina, ale Natálka netušila, o čem se mluví. Měla plno starostí s tím, aby domyslela svůj příběh, než bude další přestávka. 

Když se znovu rozdrnčel zvonek, Mína i Vendy rychle běžely za Natálkou. “Myslím, že to strašidlo proti mně něco má,” oznámila vítězoslavně Natálka. “Jak to myslíš?” ptala se Vendy, která vypadala upřímně vyděšeně. “Slyšela jsem stejné šramocení i tady ve třídě! Určitě se mě snaží chytit!” zašeptala potichu Natálka a potěšeně sledovala, jak se Vendy s Mínou vyděsily. Opatrně se rozhlížely kolem sebe, ale neviděly nic jiného, než svoje spolužáky a obvyklý ruch, který ve třídě panoval. Celou přestávku se nehnuly na krok od Natálčiny lavice a všechny společně přemýšlely, proč si strašidlo na Natálku zasedlo. Chudák Natálka!

I další hodinu strávila přemýšlením o tom, jak bude její příběh pokračovat. Musí Mínu i Vendy dál napínat! Dnes jejich vyučování končí brzy, a když už se ty dvě chytily na hozenou udičku, nesmí je ztratit, ne teď, když to všechno funguje a Mína i Vendy mluví jen o ní. Když znovu zazvonilo, obě dvě kamarádky byly u Natálčiny lavice ještě rychleji než předtím. “Přála bych si, aby dnes vyučování trvalo co nejdéle,” povzdechla si Natálka. A tentokrát nelhala – moc se jí líbilo, že se dnes točí všechno kolem ní. Mína i Vendy souhlasně pokyvovaly. Strašidlo si toho přece jen ve škole nedovolí tolik, to je každému jasné. Obdivně pozorovaly Natálku, která se na svojí židličce celá tetelila. Všechna ta pozornost jí dělala moc dobře. “Jak asi vypadá?” zamyslela se Mína nahlas, “rodiče se jednou koukali na nějaký strašidelný příběh, kde byl takový duch, který strašil lidi. Byl celý otrhaný a ošklivý.” Natálka se zarazila. Propána, na tohle úplně zapomněla! Jak asi vypadá takové strašidlo? “Myslím, že i tohle strašidlo je takové otrhané. A řekla bych, že nosí brýle. Asi špatně vidí, a proto do všeho vráží,” vyhrkla nakonec a hned se za to neměla ráda. Taková hloupost, kdo to kdy viděl, strašidlo s brýlemi?! Naštěstí ji znovu vysvobodil zvonek oznamující začátek poslední hodiny, ale dobře si všimla, jak se na sebe Mína s Vendy podívaly. Bylo jasné, že už nejsou tak skálopevně přesvědčené, že strašidlo Natálku opravdu pronásleduje.

Když odzvonilo i poslední hodině, kterou ten den měli, vypadalo všechno stejně jako včera. Mína a Vendy si cosi špitaly mezi sebou a Natálka, která se jim zoufale snažila stačit a zapojit se do hovoru, si vyčítala, že si neměla vymýšlet otrhané strašidlo. Bylo jí příšerně trapně a nakonec jí ani nevadilo, že ty dvě se rozloučily opět velmi rychle a vyběhly ze šatny pryč.

Natálka v šatně osaměla. Ještě teď cítila horkost ve tvářích a v uších. Otrhané strašidlo s brýlemi! Nic trapnějšího si prostě nemohla vymyslet! Pomalu se nasoukala do bundy, když najednou uslyšela podivný zvuk. Zastavila se a na chvíli zadržela dech. Kolem dokola ale bylo úplné ticho. Zavrtěla hlavou, muselo se jí něco zdát. Dopnula zip bundy a zaslechla to zvláštní šramocení znovu. V tu chvíli už měla opravdu strach. Rozhodně to nebyl sen a opravdu se to dělo. Naprázdno polkla a hlavou jí běžely všechny ty výmysly, které napovídala Vendy a Míně. Strašidlo, které šustí a šramotí! Co když ho stvořila tím, jak lhala? Co když tu někde opravdu je?

V botníku, kde byly naházené přezůvky, se najednou něco pohnulo a před Natálkou stála malá bytůstka, která – podržte se – měla kalhoty s utrženým knoflíkem, takže visely jen na jedné kšandě a na baňatém nose jí seděly brýle! “ÁÁÁ!” zaječela Natálka a najednou se strachy nemohla ani pohnout. Její strašidlo existuje!

Bytůstka ale jen mlaskla a zavrtěla hlavou: “Nekřič. Já nejsem žádné strašidlo. Já jsem Strach. A jsem tady, abych ti pomohl.” Natálka tedy přestala křičet, ale nerozuměla tomu o nic víc. “Jsem tady, protože se bojíš, ne kvůli těm povídačkám, co jsi nakukala Vendy a Míně,” pokračoval Strach, když se Natálka na nic neptala a jen ho upřeně pozorovala. “Já se bojím?” vypravila ze sebe Natálka. Vlastně si nevšimla, že by měla strach, dokud se tady nevynořil tenhle pidimužík. Strach ale trval na svém: “No jéje. A jak! Bojíš se toho, že nejsi dost dobrá! A že právě proto si musíš vymýšlet nějaké zajímavosti, kterými se před ostatními ukážeš.”

“A máš pocit, že právě tohle je ta nejsnazší cesta z toho tvého strachu,” ozval se za Natálkou další hlas, jasný a zvonivý. Natálka se otočila a uviděla dalšího mrňouse, podobného Strachu. Tahle postavička měla maskáčové šatečky, světlé vlasy a na hlavě rudě blikající majáček. Uprostřed šatů měla usazený zářivý diamant. Prohlížela si Natálku a vrtěla hlavou. “Já jsem Pravda, Natálko. A ani já nejsem žádné strašidlo. Chci ti pomoci spolu se Strachem. Lhát a vymýšlet si je zprvu vždycky jednoduché a dokonce máme pocit, že to funguje lépe, než všechno ostatní. Ale nakonec se do svých lží zamotáme tak, že už ani sami nevíme, co je vlastně pravda. A sami se jich začneme bát, přesně jako ty před chvílí, kdy sis myslela, že to tvoje vymyšlené strašidlo je najednou skutečné,” řekla Pravda.

“Nemusíš si přece nic vymýšlet. I když máš někdy pocit, že na tobě není vůbec nic zajímavého, nikdy to není pravda. Záleží jen, na co se díváš a co na sobě vlastně chceš vidět,” řekl Strach a zakolébal se z tlapky na tlapku. Pravda přikyvovala a dodala: “Co kdybys svým kamarádkám řekla, co se ti nelíbí? Možná ani neví, že je ti jejich chování nepříjemné. A možná, že jestli to ví a stejně se tak chovají, tak to nejsou dobré kamarádky, aby ses kvůli nim musela trápit, Natálko. Lidé si přece nemají ubližovat.”

Natálka si musela sednout na lavičku, která v šatně stála. Rodiče ji od malička učili, že lhát není dobré, ale až teď sama cítila, jak jsou lži zrádné. Nelíbilo se jí v pocitu, kdy už sama nevěděla, co je pravda. Podívala se na ty dva a vzdechla: “No ano, máte pravdu. Bojím se, že Mína i Vendy na mě prostě nevidí nic zajímavého a že nakonec zůstanu sama a bez kamarádek.” Chtělo se jí z toho všeho plakat.

Do toho všeho zacinkal třetí hlas a před Natálkou stála bytůstka něžná a krásná, v bílých šatech s malým červeným srdíčkem na hrudi, s vlásky, které se kroutily do tvarů srdíček a se širokým úsměvem. “Možná na tobě nemůžou vidět nic zajímavého, právě proto, že to na sobě nevidíš ty sama. A já přitom vím, jak úžasná jsi! Jak přenádherně kreslíš, jak pomáháš mamince, jak skvěle umíš naslouchat, kolik vtipů dokážeš vyprávět, kolik květin znáš a přímo miluji ty tvoje pihy,” řekla tak něžně, že se Natálka už doopravdy rozplakala. “To je naše kamarádka Láska, “ ukázala na ní Pravda a s Láskou i Strachem na sebe spiklenecky mrkli. Majáček na hlavě Pravdy už dávno přestal blikat a svítit. Natálce bylo lépe a lépe. Utřela si slzy a pak se poplašeně podívala na hodinky: “Tatínek na mě čeká! Musím už běžet!” Vlastně se jí ale vůbec nechtělo odejít. Ti mrňousové byli všichni tak milí! “Kdy vás zase uvidím?” řekla potom. 

Láska, Pravda i Strach pokývali hlavami. “Kdykoliv nás budeš potřebovat, budeme s tebou. Stačí, když si na nás vzpomeneš,” řekla Láska a Natálka se celá zatetelila. Vždyť ona se nemusí bát, že by byla sama. Nemůže být sama, protože tu vždycky budou tihle mrňouskové! Už byla rozhodlá, co zítra udělá. “Děkuji vám,” špitla a běžela za tatínkem.

Na druhý den, když se s Mínou a Vendy potkaly před školou, už Natálka věděla, co a jak. Zhluboka se nadechla a jednou dlouhatánskou větou vysypala oběma kamarádkám všechno, co jí tížilo. Že žádné strašidlo není a že si zkrátka jen příliš často připadá, jako kdyby je nezajímala. Mína i Vendy poslouchaly a když Natálka, celá napjatá, jak jí odpoví, skončila, vrhly se jí obě dvě kolem krku jako na povel. “Ty jsi přece blázen, Naty! Jsme prostě tři a nikdo a nic na tom nic nezmění! Všimly jsme si, že jsme si teď často povídaly jen my dvě, ale měly jsme pocit, že se s námi bavit nechceš a vždycky jdeš raději krok za námi!” sypaly ze sebe jedna přes druhou a Natálka se musela smát. No jasně, že to bylo všechno přesně naopak, než jí v tom jejím strachu připadalo! Najednou vůbec nevěděla, jak se mohla do toho všeho tak zamotat. 

“Já bych věděl. A ty si to dobře pamatuj, ať už příště víš, že si nemáš takhle ubližovat,” pískl jí v uchu Strachův hlásek. Natálka se zhluboka nadechla a vydechla. Má pravdu, mrňous jeden. Tohle si Natálka nezaslouží a už vůbec ne od sebe samotné!

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů