Jak Linda chtěla, aby už bylo všechno hotovo

Linda si prohrábla dlouhé hnědé vlasy a špičkou boty kopla do drobného kamínku na cestě. Byla už pořádně nervózní. Autobus, kterým jezdila do školy, tu měl dávno být. A ona, jako obvykle, stála na zastávce dobrých dvacet minut předtím, než byl pravidelný čas jeho příjezdu. Povzdechla si. Už aby tu byl! Čekala tu takhle pokaždé a měla pocit, že to ani neumí jinak. Do školy vstávala den co den o dobrou hodinu dřív než musela. Na každém tréninku gymnastiky byla vždycky první. Ať se dělo, co se dělo, snažila se být tak moc všude včas a připravená, až to dopadalo tak, jako tohle ráno.

Autobus se konečně vykolébal ze zatáčky a Lindě se alespoň trochu ulevilo. Nastoupila, usadila se na svou oblíbenou sedačku v zadní části autobusu a unaveně se na ni sesunula dolů. Na chvíli zabořila obličej do dlaní a zavřela oči. Bolela ji hlava, ale to se dělo tak často, že už tomu ani nevěnovala pozornost. 

Autobus se za chvíli dohoupal až ke škole. Linda vyskočila ven a zamířila do šatny. Byla tu jako obvykle mezi prvními a hodiny ukazovaly teprve půl osmé. Odložila si bundu a boty, nazula si přezůvky a vydala se do třídy. Dveře byly ještě zamčené, a tak se posadila na lavičku před třídou a zase cítila tu divnou nervozitu. Už aby bylo po vyučování! Upřeně pozorovala roh chodby, zpoza kterého každou chvíli mohla vyjít paní učitelka. Už aby tu byla, pomyslela si Linda. Byla nervózní, jestli má všechny sešity i učebnice, jestli nezapomněla na nějaký úkol, jestli bude vědět odpověď, když ji paní učitelka vyvolá. Hlava ji zase bolela jako střep a bolela ji takhle pokaždé, než začínalo vyučování a měla pocit, že už to ani jinak neumí. 

Dznnnn. Zdálo se jí, že jí u ucha zabzučel nějaký komár. Ohnala se po něm rukou, ale nikde ho neviděla. Vžžžžum. Linda překvapeně vykulila oči. Něco se tu mihlo, něco maličkého, ale rozhodně to nebyl komár. Kolem ní proběhla nějaká barevná šmouha! Linda si promnula oči a rozhlížela se kolem. Už už se chystala, že se půjde porozhlédnout dál, ale v tom zpoza rohu konečně vyšla paní učitelka. Pustila Lindu do třídy a Linda si znovu na chvilku oddechla. Ozval první zvonek a do třídy se začali scházet spolužáci. Po dalším zvonění začala hodina.

Linda se ale ne a ne soustředit na to, co se děje. Pořád se jí zdálo, že slyší to divné dznnn a vžžžum a měla pocit, jako kdyby ve třídě vůbec nebyla. Už aby bylo po vyučování, pomyslela si znovu. Vžžžžum, v tu chvíli znovu proletěla kolem její lavice ta barevná šmouha. Linda nadskočila a rozhlížela se kolem sebe. Spolužáci ale vypadali, že si ničeho nevšimli. Anička v lavici vedle Lindy soustředěně poslouchala paní učitelku, zatímco Martin, který seděl přes uličku po Lindině pravé ruce, stejně soustředěně kreslil nějaké malůvky do svého sešitu. Oba dva se tvářili, že žádné dznnnn a vžžžžum tady není, a už vůbec ne nějaké barevné šmouhy. Linda si začínala připadat trochu jako blázen a o to víc si přála, aby vyučování už skončilo.

Když odzvonilo poslední hodině, měla pocit, že vůbec neví, co se ten den ve škole dělo. Nedokázala říct, jestli to byl den dlouhý nebo krátký, netušila, kolik hodin to vlastně měli, a nemohla si vzpomenout, co jí  Anička o přestávce vyprávěla. Z šatny se tentokrát loudala jako poslední. Vrtaly jí hlavou všechny ty zvuky a šmouhy a přemýšlela, co by to jen mohlo být. Možná se Linda prostě zbláznila! “Nnnnneeee!” zapištělo cosi vedle ní, ale než se otočila, už to tam zase nebylo. Linda zamžikala očima a vyběhla ze školy tak rychle, jak jen to dokázala. 

Celá udýchaná se zastavila až na zastávce autobusu. Už aby tu byl! Čeká ji ještě trénink gymnastiky a vůbec by měla celý tenhle divný den už nejradši za sebou. “Nnnnezbláznila jsem chtěla říct!” zapištěl ten hlásek a Linda znovu zahlédla tu barevnou šmouhu. “Co se to děje?” řekla si pro sebe a zase ji obklopila ta zvláštní nervozita, kterou cítila už ráno. Ještě ten trénink, pomyslela si pak, ještě ten trénink a pak rychle domů. Zase ji začínala bolet hlava a znovu si povzdechla. Minulý trénink si pamatovala dobře. Pokažená sestava a její hloupý pocit, že se nikdy nepřipraví dost dobře, aby obstála. Promítala si v duchu každý svůj krok a nejraději by si sestavu ještě cvičně vyzkoušela hned na zastávce, aby měla pocit, že je na trénink lépe připravená.

Autobus mezitím se supěním a funěním přispěchal do zastávky a spolykal všechny cestující, kteří na něj čekali. Linda rychle proběhla až na tu úplně poslední sedačku v zadní části vozu, usedla na ní.. Oddechla si, že na trénink dorazí včas, ale pořád myslela jen na to, aby už bylo po všem, aby už byl večer a ona se mohla zavrtat doma do postele. Najednou měla divný tupý pocit a dokázala jen zírat před sebe a nempřemýšlet vůbec o ničem.

 Autobus kličkoval ulicemi jejich města a Lindě se klížily oči. Na chvíli je zavřela a pomyslela si – ach, kéž by ten autobus jel o něco déle! Když oči zase otevřela, všechno bylo ještě divnější než předtím. Autobus nekličkoval, ale pomalu se sunul ulicemi, jako kdyby ho někdo uplácal z modelíny. Pestrobarevná šmouha, která se kolem Lindy míhala, seděla najednou vedle ní na sedačce. A nebyla to šmouha, ale malý skřítek s duhovou sukní a rozcuchanými vlasy, které hrály všemi barvami.

Linda by bývala i zakřičela. Ale měla pocit, že i její pusa je uplácaná z modelíny. A vlastně ona celá. I víčka měla pořád těžká a ospalá. A tak nakonec neřekla nic. Jen přemítala o tom, že možná už spí a ten duhový skřítek se jí zdá. Ale skřítek otočil hlavu na Lindu a pomalu řekl: “Nezbláznila ses. A ani neusnula. Ale do téhle chvíle jsi chtěla, aby už bylo všechno hotovo a na nějaké povídání nebyl čas.” Linda zamrkala a nakonec ze sebe přece jen něco vypravila: “Kdo jsi? A co tu děláš?” Duhová sukně se zavlnila, stejně jako rozcuchané vlasy. “Já jsem Panika,” řekla ta maličká a neklidně si na sedačce poposedla, “a jsem tady, protože mě k sobě voláš a voláš. To je pořád – už aby to bylo! Nebo samé – ať už je po všem! A někdy ještě  – ať to trvá déle. Jako kdyby tě vůbec nezajímalo, co se děje právě teď.”

Autobus se dál pomalu ploužil městem a Linda se zamyslela. Panika měla pravdu, dost často si říkala, aby už bylo všechno hotovo a přála si, aby měla klid. Některé dny jí i čekání na autobus připadaly jako trápení, právě tak jako dnes. Odhrnula si vlasy z čela a znovu se podívala na Paniku. Ta si pohrávala s lemem své duhové sukně a čekala, co Linda odpoví. “To je zvláštní, že Panika dokáže být tak klidná, jak jsi teď ty. Přála bych si být také tak klidná, třeba když čekám na autobus a jsem nervózní, že nepřijede včas a já přijdu pozdě do školy.” Panika se zamračila: “Jenže takovýhle klid není o nic příjemnější a navíc ho už dobře znáš. To je ten klid, který je tuhý jako modelína a je prostě nijaký a nic se v něm neděje. A to mám modelínu moc ráda!” 

Linda se zamyslela ještě jednou. Panika měla zase pravdu, i tenhle modelínový klid vlastně znala. Byl to klid, který cítila jen když se zabořila do zadní sedačky v autobusu nebo když večer zalezla pod peřinu. Divný uklidovaný klid, ve kterém se nedělo vůbec nic. Panika potřásala duhovými rozcuchanými vlasy a přitakávala tomu, o čem Linda dumala: “Jako kdyby nikdy nebylo dost dobré to, co se děje právě teď. Jako kdybys musela pořád a pořád hlídat, co se děje. A je to tak únavné a tak hlavobolné, že se vlastně nedivím tomuhle modelínovému klidu. Já vím, že je ti v něm třeba chvíli dobře. Jenomže v tomhle klidu se opravdu neděje nic. Jsi zkrátka vypnutá, neděje se nic. Ani to dobré, víš? Ani to hezké, ani to zamilované, radostné a šťastné.” Jakmile to dořekla, ozvalo se zachichotání, které znělo jako když cinkají rolničky. 

“Já totiž modelínu nerada,” hihňala se bytůstka podobná Panice, s jiskřivýma očima a zvonivým hláskem. “ Já jsem Radost. A jsem tu, protože modelínového klidu i té věčné nervozity už bylo dost!” Panika se celá tetelila, Radost se posadila na sedačku spolu s ní a autobus trochu zrychlil. Už by ho nepředběhl ani ten nejrychlejší hlemýžď, ale pořád se ještě dost a dost podobal tomu pudinku, o kterém Panika mluvila. Linda si promnula oči, aby se znovu ujistila, že nespí. Ostatní cestující pořád dělali, jako kdyby se vůbec nic nedělo. Nervózně si odkašlala a řekla: “Ehm, tedy Radosti a co tím myslíš? Že už toho bylo dost? Já mám pocit, že to ani jinak neumím. Co se znám, vždycky jsem byla taková.”

Radost zatleskala drobnými tlapkami a zatrylkovala: “Ale co JÁ tě znám, tak se umíš radovat i z těch nejmenších maličkostí!” Linda se pousmála. Zase má ta malá potvůrka pravdu! Najednou si vzpomněla, jak ráda jako malá dováděla na dětském hřišti. Každou chvíli visela odněkud hlavou dolů, kutálela se v kotrmelcích po trávníku a přemet se naučila sama, jen tak. Prostě se jí líbil a měla z něj radost. Kam se poděla? Na tréninku gymnastiky bylo najednou všechno jinak. Musela kontrolovat každý svůj krůček, bála se, že přešlápne, zakopne, udělá chybu. Nechtěla nikoho zklamat a tak snažila a snažila a snažila, až zapomněla, jaké to je se prostě radovat. 

Podívala se na Radost trochu schlíple: “Mám pocit, že se pořád jen snažím, abych neudělala chybu. A snažím se tak moc, až už vůbec nevím, jaké to je mít z něčeho radost. Pořád se jen hlídám, kontroluji a snažím. A pak mě bolí hlava. Pamatuju si, že jsem měla ráda kotrmelce na trávníku.” Radost nadšeně přitakala: “No jistě! Jaký to byl pocit? Přemýšlej o něm ještě chvíli!”

Linda se zasnila. Zavřela oči a cítila vůni posekané trávy, slyšela ševelení stromů kolem, jeden kotrmelec, dva, tři, a teď stojku a jen pro zábavu se projít kousek po rukách. A pak hup na strom, přeskakovala z větve na větev jako malá opička, až si maminka zakrývala oči a křičela, že to nechce vidět. V tu chvíli vůbec nepřemýšlela o tom, jestli ta chvíle trvá dlouhou nebo krátkou dobu a jestli záleží na tom, že tenhle kotrmelec se jí nepovedl. Prostě jen znovu vyskočila a udělala místo něj jiný.

Když oči otevřela, Radost i Panika zářily jako dva mazanečky. “No anó, to je onó,” volaly jedna přes druhou a radostí na sedačce nadskakovaly. Panika ale, navzdory tomu rejdění, najednou neměla vůbec rozcuchané vlasy. Způsobně se jí vlnily za oušky a lemovaly malou hlavu. Radost znovu zatleskala: “To je tvoje radost! To je tvoje “teď”, které nemusíš hlídat a ve kterém se nemusíš tak urputně snažit neudělat chybu. To je tvoje radost, která tě povede, jak dál! Nezapomeň na ni!” Než jí Linda stačila odpovědět, autobus zastavil ve stanici, kde stála sportovní hala. Po Radosti a Panice najednou nebylo ani památky,  a tak Linda popadla batoh a rychle vyběhla z autobusu ven. 

Když vešla do haly, zhluboka se nadechla a vydechla a myslela na tu voňavou trávu a ševelící stromy, i na to, jak báječné je dělat kotrmelce. Ještě jednou vydechla a rozběhla se na koberec. Připadala si lehoučká jako pírko a pružná jako žížala. Užívala si každý prvek, který zacvičila a když něco pokazila, ani nečekala na výzvu trenérky a rovnou celý cvik zopakovala. Měla pocit, že má křídla a za celou tu dobu se ani jednou nepodívala na hodiny. 

Na druhý den ráno ji ale znovu obklopily ty zvláštní obavy. Ani nevěděla, jak se to stalo, ale znovu stála na zastávce, autobus byl v nedohlednu a její hlavou vířilo snad tisíc myšlenek o tom, co nesmí pokazit a že to vlastně už asi všechno pokazila.  

“Ale kdepak,” ozvalo se zahihňání, “ten divný pocit to na tebe zkusí ještě mnohokrát. Ty si jen připomínej svojí radost!” Linda se rozhlédla kolem a když uviděla ty dvě, musela se začít smát. Radost i Panika dělaly v trávě u autobusové zastávky tu kotrmelec, tu stojku, tu pár krůčků po rukou, až jim sukně vlály kolem ramen. Odložila aktovku a za chvilku už pochodovala po rukách stejně jako Radost a Panika, hihňala se a chichotala a dočista zapomněla, že byla nervózní. 

Když přijel autobus, usadila na svou oblíbenou sedačku v jeho zadní části a vůbec ji nebolela hlava. Zhluboka se nadechla a vydechla. Všechno bylo v pořádku a Linda, i když právě nedělala stojku ani kotrmelec, se uvnitř celá tetelila.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů