Jak Jižánci viděli jen to, co chtěli

“Jedeme!” křičel Strach a hrnul se ze dveří stromového domku, až mu brýle na nose poskakovaly. “Já tam budu prvnííí,” vypískla Panika a bývala by předběhla Strach, kdyby se nerozplácla na prahu jak široká, tak dlouhá. Když se konečně rozmotala a barvy na její sukýnce i rozcuchané vlasy zase zjemněly, byli už kromě Vzteku venku všichni Jižánci – vedle Strachu tam postávala Láska, Radost i Úzkost a její slon.

Vztek, jako jediný, nikam nespěchal. “Nejedeme! Letíme! Už jsi někdy viděl balón, jak jede? Copak má nějaká kolečka?” funěl nabručeně, když se šinul i s batůžkem plným houstiček ke svačině ze dveří.

“Takový balón, co to vůbec je, brzdy to nemá, volant to nemá, letí si to, kam chce..!” mrmlal, ještě když lezl do koše velkého balónu, který stál před Stromem, ve kterém měli Jižánci ukrytý svůj domeček. “Ty nejsi žádný Vztek, ale pořádný truhlík,” zavrtěla hlavou Radost, “to je přece to krásné, že nevíme, kam nás balón dostane! Bude to překvapení a to je skvělé!” Vztek se pořád ještě neradoval, ale alespoň už bublal tak potichu, že ho ostatní neslyšeli. 

A balónu Vztekovo bublání ani trochu nevadilo. Vesele hrál barvami a patřičně se nafukoval a sotva dopadl na podlahu jeho koše poslední batůžek i poslední pár jižánčích tlapek, odrazil se od země. Chytil se velkého poryvu větru, který v tu chvíli zafoukal, a klouzal po něm. Vznášel se dál a výš a výš a dál, až byly všude kolem jen mraky.

Byly hebké jako cukrová vata a něžně si předávaly balón dál a dál. Láska měla přivřené oči a jen každou chvíli vzdychla: “Ach, já tak miluji létání!” Vlásky, v konečcích zatočené do tvaru srdíčka, jí vlály kolem hlavy. Panika výskala a poskakovala vedle ní a Úzkost zamyšleně pozorovala krajinu schovanou pod mraky. Ani si tak nevšimla, že slon každou chvíli vystrčí chobot, uždíbne kousek mraku a potají si na něm pochutnává.

Letěli tak už nějakou dobu, když vítr zesílil a mraky kolem ztmavly. Vztek nespokojeně vyhlédl z balónu ven. “Vypadá to, že bude pršet. Měli bychom přistát!” řekl důrazně. Slon, který zrovna dožvýkal poslední kousek mraku, se tomu uchichtl a řekl: “Tůt!” 

Sotva to dořekl, vynořila se před nimi z mraků špička čehosi, trčící ve vzduchu jako zdvižený prst. “AAAA!” vykřikli Jižánci, ale už bylo pozdě. Špička balón propíchla a ten se s hlasitým sykotem začal snášet dolů k zemi. Za chvíli jeho koš dosedl na trávu a Jižánci vyskákali i s batůžky ven. “Nemyslel jsem TAKHLE přistát,” mrmlal Vztek, ale byl rád, že už zase stojí na pevné zemi. Konečně si prohlédli, co je vlastně zač ten prst.

Patřila k němu ještě zvláštně kulatá budova a veliká hora, na jejímž vrcholku ta budova seděla. Obdivně pozorovali horu, jak se pne krajinou vzhůru k nebi. Láska zase jen vzdychla: “Ach, já tak miluji hory!” A dívala se do kraje a vlasy jí vlály kolem hlavy. Strach, který bloumal kolem, se zastavil u sloupku, na kterém byly přibité malé šipky. Každá z nich měla svou barvu a každá ukazovala jiným směrem. Nad nimi byla cedulka s nápisem. “J-E-Š-T-Ě-R,”  přečetl Strach a vyděsil se, “je tu nějaký ještěr, pomóc!” “Ale ty hloupý,” řekl Vztek, “to je přece Ještěd. Tak se jmenuje tahle hora.” “Aha,” řekl Strach, ale stejně se pro jistotu dobře rozhlížel kolem sebe, jestli neuvidí nějakého ještěra.

I Radost se dívala na sloupek s cedulkou a šipkami a hned zase do krajiny kolem. “Kam půjdeme?” ptala se Panika. Radost pokrčila rameny. “Neznám žádné z těch míst, která jsou na cedulkách napsaná,” řekla, “ale mohli bychom třeba tudy. Bude to překvapení a bude to skvělé!” Vztek na ta slova úplně zrudnul a z hrnce, který nosí na hlavě, se vyvalily ohromné oblaky páry. “Tak to tedy ne! Žádná další překvapení! Podíváme se, kam půjdeme!” vykřikl a popadl Lásčin dalekohled, který vykukoval z jejího batůžku. Přiložil si ho k oku a zamračil se snad ještě víc. 

“Co tam vidíš?” dorážela na něj Panika. “Vidím maminku, tatínka a Verunku. Všichni se na sebe zlobí. Verunka si neuklidila pokoj a maminka se zlobí na Verunku. Maminka uklidila tatínkovy věci a tatínek se zlobí na maminku. Verunka má pocit, že by měli dělat něco úplně jiného, než uklízet, a zlobí se na maminku a tatínka, “ řekl Vztek.

“No tak tam já tedy nejdu,” pískla Panika a vytrhla mu dalekohled. Pečlivě si ho přiložila k oku a dívala se. “Co tam vidíš?” přitočil se k ní Strach a zvědavě jí nakukoval přes rameno. “Vidím Páťu, Matěje a tatínka. Nemohou vymyslet, čím by se dnes zabavili. Páťa a Matěj se perou a tatínek si s nimi neví rady,” řekla Panika.

“No tak tam já tedy nejdu,” zavrtěl hlavou Strach, popadl dalekohled, posunul si brýle na nose a také se podíval do dálky. “Co tam vidíš?” ptala se zvědavě Úzkost, která nechtěla přijít o takovou zábavu. “Vidím babi a dědu a Karlíka. Karlík by si chtěl jít hrát ven na hřiště, ale babička s dědou mají strach, že si tam ublíží. Karlík se nebojí, že si ublíží, ale přemýšlí, proč se tak bojí babička s dědečkem, a má z toho strach.”

“No tak tam já tedy nejdu,” zvolala Úzkost, vzala si dalekohled a podívala se skrz jeho kukátko. Za chvilku ale otráveně dalekohled odložila a káravě se podívala na slona, který postával vedle ní a tvářil se jakoby nic. Slon se zachichotal a dodal: “Tůt!” “Co jsi viděla?” zeptala se Radost. “Samé slony,” mávla tlapkou Úzkost a podala dalekohled zpět Lásce: “Možná by ses měla podívat raději ty.”

Láska se usmála, vzala si dalekohled a zahleděla se do krajiny. “Ach, já tak miluji přírodu,” zasnila se přitom a něžným pohledem pozorovala, co jí dalekohled ukazoval. “Co tam vidíš, co tam vidíš?” překřikovali se Jižánci jeden přes druhého. “Vidím… Vidím děti, jak si hrají v blátě,” vyprskla Láska smíchy, “jsou tak spokojené!” Jižánci se na sebe nejistě podívali. “Co ještě vidíš?” zeptala se Radost. “Vidím borůvkové palačinky! Ach, já tak miluji borůvkové palačinky! A támhle někdo cvičí! A támhle jsou zvířátka! A tady zahrada! A tadyhle zase pískoviště!” 

Poklepala prstíkem na dalekohled, který držela v ruce. “Každý z nás vidí svět takový, jaký ho chce vidět. Co kdybychom teď pomohli našim kamarádům, kteří se tak trochu zapomněli dívat na to hezké?” Jižánci na sebe mrkli a měli jasno. Vztek se rozutíkal z kopce dolů a jako veliká řinčící koule se valil rovnou k Verunce domů. Panika rychle cupitala za Páťou a Matějem a Strach zase ke Karlíkovi. Každý z nich dobře věděl, co svým malým kamarádům musí říct! 

Láska, Radost, Úzkost i slon vyrazili na cestu tam, kam se dívala Láska svým dalekohledem.

Šli a cestou si zpívali veselé písničky a cesta jakoby si zpívala s nimi. Ubíhala příjemně a rychle a vedla je mezi stromy i loukami, i mezi domy a auty toho města, které pozorovali z vrcholku hory. Za prvním domem města se k jižánčí partě znovu připojil Vztek, za sedmým Panika a hned za osmým domem čekal Strach. Přidali se ke zpěvu a těšili se z výletu.

Najednou se cesta ztratila v trávě a Jižánci, zabraní do zpívání, se překvapeně podívali kolem sebe. “Kde to jsme?” zeptala se Úzkost. Strach si posunul brýle na nose a rozhlédl se kolem sebe. “Tady je nějaký nápis,” ukázal pak nad sebe a Jižánci zvedli hlavičky. 

“E-KO-PARK-SUN-GAR-DEN,” hláskoval Strach, “to bude asi švédsky? Zní to tak.” “EKOPark! To je přece EKOPark,” vykřikl Vztek, který si s písmenky rozuměl o něco lépe než Strach. Jižánci se na něj podívali trochu zmateně. 

“Já jsem o tom četl! Je tady VŠECHNO! Dozvíš se tady toho spoustu o přírodě, potkáš se se zvířátky, zacvičíš si, můžeš si tu hrát a tvořit nebo dokonce zajít na koncert! A můžeš si tu hrát v blátě nebo si dát borůvkové palačinky! Vymyslel to prý nějaký šťastný pán,” sypal ze sebe Vztek a oči mu jenom zářily. “Musí být velmi šťastný, když vymýšlí takové krásné věci,” přikývla Radost.

“Borůvkové palačinky? Bláto? To je přece to místo, které pozorovala Láska!” vykřikl Strach. “No ovšem!” vydechla Láska a rozhlédla se kolem sebe. “A támhle je Verunka! I s maminkou a tatínkem! A už se vůbec nehádají a nezlobí!” zvolal Vztek. Verunka, maminka i tatínek seděli nad borůvkovou palačinkou a mlsně se olizovali až za ušima. Vypadali náramně spokojeně a nikdo z nich si na zlobení ani nevzpomněl. Byli tam spolu a byli za to prostě rádi.

“A já vidím Páťu a Matěje!” zatleskala Panika a ukázala k malé dílničce, kde oba chlapci cosi kutili a tatínek jim nadšeně přizvukoval. “Vyrábí dárek pro maminku,” rozněžněla se Láska a zahleděla se na ty tři. Byli tam spolu a byli za to prostě rádi. “I Karlík je tady,” zaradoval se Strach a ukázal k velikému hřišti. Na jedné prolézačce se tam pohupoval Karlík, na druhé babička a na třetí dědeček a žádný z nich nevypadal, že se toho všeho pohupování bojí.  A byli spolu a byli za to prostě rádi.

“Ach, já tak miluji místa, kde jsou lidé spolu a prostě rádi,” vzdychla Láska a pozorovala Karlíka, babičku a dědečka, jak se pohupují a nemají strach. “I já,” řekla Radost a spiklenecky mrkla na Vztek, který se rýpal tlapkou v zemi. “No ano, měla jsi pravdu,” zavrčel, “je to překvapení a je to skvělé!” Radost se zachichotala a zatahala ho za rukáv. “Pojďme. Musíme si to báječné místo, kde se i Vztek přestane zlobit, pořádně užít!”
A běželi na palačinku a hned potom za zvířátky a ani to bláto nesměli opomenout. A byli spolu a byli za to prostě rádi.

Hravé otázky a úkoly:

  • Na jaké hoře Jižánci přistáli? Zkus ji s rodiči najít na mapě.
  • Zeptej se maminky nebo tatínka, co je to ekologie a proč je důležitá.
  • Co bys chtěl v EKOParku zažít ty?
  • Najdi v plánku EKOParku, kam se vydala Láska, kam Vztek a kam Strach.

Zdroje použitých fotografií: archiv Heleny Polívkové (foto z EKOparku Liberec), ekoparkliberec.cz (plánek ekoparku), archiv Jižánci (kresby Jižánků, koláže)

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů