Jak chtěl být Vašek první

“Konečně! KO-NEČ-NĚĚĚĚ!” vykřikl Vašík, sotva ráno otevřel oči. Z postele viděl oknem svého pokoje střechu protějšího domu. Oslňovala ho bílou barvou velké sněhové čepice a zdálo se, že na něj zpod té čepice vesele pomrkává. I ta střecha ví, jak Vašek miluje zimu! Rychle vystřelil z peřin a běžel do kuchyně. Věděl, že tam najde maminku s tatínkem a musel jim hned říct, že venku konečně nasněžilo. Třeba si toho ještě nevšimli a to nemůže dopustit. Vřítil se do kuchyně jako velká voda. “Mamiii, tatiiii, je tam sníh, konečně je tam sníh!” volal, zatímco doběhl až ke kuchyňskému oknu, aby zkontroloval, jestli to náhodou není nějaký vtípek té veselé červené střechy. Ale i střechy, které viděl z kuchyňského okna, byly pokryty tlustou vrstvou sněhu, stejně jako stromy, tráva i chodník na ulici. Maminka s tatínkem k Vaškovu zklamání jen pokývali hlavou a ani trochu nevyskakovali ze svých židlí. Upíjeli kávu a přistrčili Vaškovi talíř s připravenou snídaní a jeho oblíbený puntíkovaný hrneček s kakaem. Mají ti dospělí vůbec někdy z něčeho radost? Vašek ale neměl čas nad tím právě teď přemýšlet.

I u snídaně nadskakoval na židli a celý se tetelil. Miloval sníh! Jenže ve velkém městě, jako je to, kde žije Vašek, bývá v zimě sněhu pomálu. O to větší radost teď ale měl a věděl, že nutně musí co nejrychleji na kopec ve velkém parku kousek od domu, kde bydleli. Brzy už tam budou všichni a přijde velké závodění na bobech a saních! Rychle do sebe nasoukal obložený chléb, který mu maminka připravila, a na jeden mohutný lok vypil kakao. “Už půjdeme ven, mami?” zaprskal ještě s plnou pusou. Maminka dopila svou kávu o dost způsobněji než Vašík kakao a řekla: “Ano, Vašíčku, půjdeme všichni ven.” “Všichni?” hlesl Vašek zklamaně. 

Vašík měl sestřičku Káťu. Káťa byla ještě maličká, teprve před nedávnou dobou se naučila chodit. A to znamenalo jediné – každá procházka spolu s Káťou byla teď nekonečně dlouhá. Ale co, stačí, když dojdou ke kopci v parku a všechno bude dobré! 

Maminka, tatínek, Káťa i Vašek po snídani vyrazili ven. Malá Káťa byla tak zachumlaná v kombinéze, až Vaškovi připadalo, že v ní skoro není vidět. Tatínek pro ni připravil sáňky, které měly v zadní části připevněnou malou ohrádku. Káťa  v ohrádce spokojeně seděla a rozhlížela se ze saní kolem sebe, zatímco ji tatínek svědomitě táhl vpřed. Maminka šla vedle tatínka a daleko před nimi utíkal Vašek. V ruce držel svoje nové červené boby a každou chvíli se ohlížel, aby se ujistil, že ti tři za ním jsou opravdu ještě pořád za ním. Byli tam. Ale každou chvíli se zastavili, aby maminka upravila Kátě čepici, která jí padala do očí nebo rukavice, které si Káťa pořád dokola sundavala z rukou. Vašek se zamračil. Hloupá Káťa! Je přece zima a každý člověk přece ví, že v zimě se nosí rukavice! Takhle ke kopci v parku snad nedojdou! 

Nakonec se ale před nimi vynořila malá kovová branka, kterou vstoupili do parku. Park vypadal pohádkově! Sníh, který přikrýval stromy i trávu, vypadal ještě bělejší a nadýchanější než ten, který Vašek pozoroval z oken. Vzduch voněl mrazem a Vašek ho nasál tak zhluboka, až ho chlad zaštípal v nose. To je to pravé! Kéž by takhle vypadala každá zima!

Za chvilku cesta zabočila a před Vaškem se otevřelo široké prostranství, nad kterým se táhl mírný kopec. Hemžilo se to tu dětmi i dospělými a každý, kdo mohl, měl boby, saně nebo alespoň malý kluzák. Vašek v tu ránu zapomněl, že někde za ním je maminka a tatínek s Káťou a běžel tak rychle, jak mu to sníh dovolil k úpatí kopce. Už z dálky viděl Robina, Matěje a další kamarády. Robin se chlubil novými boby, zářivě zelenými, a Vašek se nemohl dočkat, až ukáže kamarádům ty svoje. Jejich červená barva byla prostě báječná a mnohem lepší, než zelená barva Robinových bobů!

Doběhl ke kamarádům a chvíli popadal dech. “Tak jsme tady!” zafuněl a přivítal se s ostatními. Nenápadně si stoupl před Robina a začal ostatním chlapcům ukazovat svoje červené boby. Robin dobře viděl, co Vašek dělá, ale rozhodl se, že se s ním nebude přetahovat o pozornost kamarádů. Otočil se a pomalu se vydal do kopce k místu, odkud budou kopec sjíždět dolů. Vašek koutkem oka zachytil, že Robin odchází a rychle vyběhl za ním. Bude tam první! Celý se u toho znovu zadýchal, ale vydrápal se na kopec chvilku před Robinem. Počkali na ostatní a všichni pečlivě srovnali svoje boby na startovní čáru, kterou Matěj patou vyryl do sněhu. “Tři… Dva… Jedna… Start!” odstartoval Robin závod!

Chlapci se odrazili a boby se rozjely dolů. Vašek potlačoval strach a přesvědčoval sám sebe, že nezatáhne za brzdy, které svíral v rukách. Boby nadskakovaly na hrbolatém svahu  a Vašek se už už radoval, že bude první, když tu narazil na opravdu velký hrbol a trochu na cestě zakličkoval. Když se mu podařilo boby zase srovnat, viděl, že ho Robin předjíždí! 

Robin se ještě několikrát odstrčil rukama a byl už o pořádný kus před Vaškem. To ne! Vašek zběsile mával rukama a na strach, který mu našeptával, aby zabrzdil, docela zapomněl. Měl vztek! Měl být dole přece první, vždyť má nové boby, o tolik hezčí, než Robin! 

Jak viděl Robinova záda, která se mu víc a víc vzdalovala, jeho vztek rostl. Beztak za to může Káťa, napadlo ho najednou. Kdyby cesta s ní netrvala tak dlouho, mohli tu být mnohem dřív a Vašek by jízdu dolů pořádně natrénoval. A kdo ví, jestli Robin nevystartoval o chvíli dřív, tři-dva-jedna-start říkal přece on! Vašek svištěl z kopce dolů a mračil se a mračil. I přes přimhouřené oči ale něco upoutalo jeho pozornost. Hrnec?! Kdo by pro pána jezdil tady na kopci v hrnci? Zamrkal a podíval se pořádně. Tak se mu to nezdá! Ale hrncový pasažér byl ještě divnější než jeho vozítko. Byla to malá baňatá bytůstka, s huňatým nazlobeným obočím. Vypadala velmi vztekle. V ruce držela pokličku a krčila se v hrnci, do kterého jí dělalo celkem problém se napěchovat. Když si bytůstka všimla, že se na ní Vašek dívá, zachechtala se, odrazila se tlapkou a předjela Vaška na jeho krásných červených bobech. Vašek už byl vzteky úplně bez sebe. Předjel ho i divný pidimužík v hrnci!

Když jeho boby doklouzaly pod kopec, rychle vyskočil, boby vzal a mrštil s nimi kus před sebe. Jedna z brzd se při tom nárazu s hlasitým křápnutím ulomila. Vašek se na ni jen zamračil a odešel dál od všech ostatních. Vztekle usedl na pařez a pozoroval mumraj na kopci. Hloupé boby, hloupý Robin, hloupý sníh! Kopl botou do sněhu, jako kdyby to všechno byla jeho vina. Sněhové vločky se ale jen netečně rozlétly o kus dál. “Když máš vztek, nevidíš věci takové, jaké doopravdy jsou,” ozval se vedle něj neznámý hlas. Vašek vzhlédl a užasl. Vedle něj byl ten rozzlobený mrňous, který sjížděl kopec v hrnci. Teď už měl ale hrnec posazený na hlavě. V hrnci to vřelo a bublalo, až poklička, která ho teď zakrývala, nadskakovala a řinčela. 

Vašek nic neříkal. Nevěděl co říct a  nevěděl, jestli tomu mrňouskovi vůbec správně rozumí. “A když se díváš jen na to, že máš vztek, nevidíš pak jiné věci… A často i ty důležité,” pokračoval mrňous. “Kdo jsi, že tomu tak rozumíš?” zeptal se Vašek místo odpovědi. “Já jsem Vztek. Jsem tu s tebou už nějakou dobu, protože se zlobíš. Když se zlobíš, zavoláš mě k sobě, víš?” odpověděl Vztek. Vašek přikývl. Tomu rozuměl. “A ty se zlobíš na Káťu, že je maličká a všechno jí ještě dlouho trvá. Zlobíš se na Robina, že má také nové boby a ty nejsi ten jediný, koho tu budou všichni okukovat. Zlobíš se, že jsi nesjel kopec nejrychleji ze všech, i když sis myslel, že budeš dole první,” pokračoval Vztek. Vašek znovu jen chabě přikývl. Takhle to neznělo moc pěkně, ale musel uznat, že Vztek má pravdu. “No a já bych se tě chtěl zeptat, jaké bylo dnes tvoje ráno,” řekl najednou Vztek. “Moje co? Moje ráno?” ptal se Vašek zmateně. “No ano, tvoje ráno,” řekl Vztek.

Vašík se poškrábal na bradě a zamyslel se. Ráno. Ráno se probudil a viděl bílou sněhovou čepici na červené střeše protějšího domu. Vyskočil z postele a běžel do kuchyně, aby řekl rodičům, že je venku konečně sníh! Nádherný, bílý, nadýchaný a voňavý mrazem! Měl takovou radost! “A jak snadno jsi mě zase nechal jít,” ozval se vedle Vaška další hlas. Vašek se poplašeně rozhlédl a uviděl další bytůstku, podobnou Vzteku, ale mnohem, mnohem veselejší a krásnější. Její hlas zněl, jako kdyby cinkaly rolničky. “Ty jsi Radost?” zeptal se Vašek. “Přesně tak,” zatrylkovala Radost a vesele rozhodila velký chumáč sněhu, až se vločky rozlétly široko daleko. 

“A myslím, že si to spolu můžeme pořád ještě krásně užít,” řekla a vesele na Vašíka zamrkala. “Někdy si totiž prostě musíš vybrat, Vašíku,” zabrumlal Vztek přátelsky, “jestli si necháš svou Radost. Jestli se budeš dívat na to, kolik věcí kolem tebe je tu připravených proto, aby tě těšily. Nebo jestli svou Radost zase rychle pošleš pryč, protože se některé věci dějou jinak, než jak sis představoval.” “Já vím, že ses těšil i na to, jak ukážeš klukům boby. Že sis představoval, že velký závod z kopce vyhraješ. Ale není trochu škoda, jen kvůli tomu, že i někdo jiný má nové boby a žes nesjel kopec nejrychleji, zapomenout na svou radost z toho, že je konečně tolik sněhu? Vždyť ses na něj tak těšil!” dodala Radost.

Vašek se rozhlédl kolem. Sníh byl pořád stejně nadýchaný, bílý a jiskřivý. Vzduch pořád stejně voněl mrazem. Bylo to pořád stejně nádherné, jako když Vašek ráno vstával. Chvíli pozoroval tu krásnou bílou záplavu a zhluboka nasával chladný vzduch, až cítil zaštípání v nose. Tohle prostě miluje! A když přemýšlí o tom, jak moc, je mu vlastně úplně jedno, kdo má jaké boby a kdo jak sjel kopec v jejich závodu. Je prostě rád, že tu může  být. Otočil se na ty dva a usmál se. “Děkuju vám. Už si nenechám zkazit radost,” řekl. Radost na ta slova jen vesele zavýskla, uhnětla ze sněhu kouli a hodila ji po Vzteku tak, až mu srazila pokličku z hrnce dolů. Vztek se zamračil a rychle uplácal další kouli. Chtěl ji hodit po Radosti, ale jak se napřáhl, zavalité tělíčko ho převážilo a plácl sebou do sněhu jak široký, tak dlouhý. Nebo spíš jak široký, tak široký. Vašek vyprskl smíchy a poslední zbytky jeho vzteku zmizely jako pára nad hrncem. Ještě viděl, jak ti dva spolu staví sněhuláka a přetahují se o Vztekův hrnec a o to, jestli zůstane na Vztekově hlavě nebo skončí jako sněhulákova okrasa. Pak se rozběhl za svými polámanými boby a kamarády. Doběhl k nim a pusu už měl od ucha k uchu. “Tak jedeme znovu?” zvolal a všichni společně vyrazili na kopec.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů