Články autora

Daniela Jílková

15.1. 2021

Jak měl každý svoji pravdu

První Vánoce, kdy s Jižánky bydlela Pravda, utekly jako voda. Byly plné voňavého cukroví, horkého čaje a sněhových vloček, mezi kterými Jižánci tančili a mysleli na všechny, které mají rádi. A byl leden, začal nový rok a jak to tak na nový rok bývá, Jižánci byli celí dychtiví vědět, co je čeká. Jenže jak to tak bývá,...

23.12. 2020

Jak Jižánci slavili Vánoce

K zemi se jedna po druhé snášely malé sněhové vločky. Panika běhala po zahradě před Stromem, chytala je do tlapek a dívala se, jak pomalu tají. Zahihňala se a všechno se v ní tetelilo. Dnes je přece Štědrý den! Těšila se na společnou večeři s ostatními Jižánky. Těšila se na dárečky, které se určitě pod stromečkem objeví, protože Panika...

17.12. 2020

Jak si Anka oddechla

Byla ještě tma. Anku jako každé ráno vzbudily maminčiny kroky na schodech ještě dřív, než maminka měkce otevřela dveře pokoje a šeptem vyslovila její jméno. Jako každé ráno Anku ještě před snídaní čekal na stole v obývacím pokoji inhalátor, na zemi podložka na cvičení a za stolem maminka nebo tatínek, dohlížející na její ranní program.  Zavřela pevně oči...

23.11. 2020

O pleteném světě šikulky Hanky

Bylo pondělí. Šikulka Hanka vyhlédla z okna svého pokoje na ulici. Mezi domy se líně povalovaly chuchvalce mlhy a drobně pršelo. Vítr si hrál s několika barevnými listy spadlými ze stromů a i když Hanku dělilo od toho mlhava sklo okenní tabulky, cítila chlad a vlhko, připravené zalézt za límec kabátu, za uši i za nehty. “Brr!” řekla si...

3.11. 2020

Jak se Láska cítila poloviční

Podzim je stejně nejlepší, pomyslela si Láska. Tlapkou rozhrábla barevné listí a vytáhla jeden velký list spadlý ze Stromu. Hrál snad všemi barvami. Přitiskla ho k sobě a radostně se zatočila dokola. Tenhle je ten pravý! Bylo brzy ráno a list se ještě třpytil ranní rosou. Láska měla tahle časná rána ráda. Proč spát,...

17.10. 2020

Jak čekali na dobré zprávy

“Střídání stráží!” zavelel tatínek a vystrkoval Vikiho z pohovky před televizí. Viki se zahihňal, vyskočil, zasalutoval a odpochodoval jako voják. Tatínek neváhal, Vikimu zasalutování opětoval, a pak se uvelebil tam, kde Viki doteď seděl a díval se na Večerníček. Bylo sedm hodin a začínaly zprávy. To znamenalo, že Vikimu se blíží večerka a také to, že maminka s tatínkem...

28.8. 2020

Jak Verunka už nechtěla Cokdyže

Maminka posunula malý červený čtvereček, označující den, který právě dnes je, na další políčko v kalendáři. Verunka se vytáhla na špičky a nahlížela do kalendáře spolu s ní. Červený čtvereček seděl na velké dvojce a nule. “Dnes je dvacátého!” řekla maminka, usmála se na Verunku a poklepala prstem na kalendář.  Verunka ale jen nakrčila nos a netvářila se vůbec nadšeně. Dvacátého. To...

20.8. 2020

Jak Jižánci viděli jen to, co chtěli

“Jedeme!” křičel Strach a hrnul se ze dveří stromového domku, až mu brýle na nose poskakovaly. “Já tam budu prvnííí,” vypískla Panika a bývala by předběhla Strach, kdyby se nerozplácla na prahu jak široká, tak dlouhá. Když se konečně rozmotala a barvy na její sukýnce i rozcuchané vlasy zase zjemněly, byli už kromě Vzteku venku všichni Jižánci...

10.5. 2020

O mamince a Lásce, která byla úplně všude

Viki si toho všimnul už dávno. Ještě dřív, než přišel kondorovirus a než přišla ka-ran-té-na. Maminka má někdy, když se na něj dívá, takový zvláštně hezký výraz v obličeji. Dívá se tak jenom na Vikiho – a Viki to pečlivě vypozoroval, že se nikdy takhle nepodívala ani na tatínka, ani na kocoura Ferdu, ani na sebe v zrcadle. Nevěděl,...

27.4. 2020

O Vzteku a písmenkách, které byly úplně všude

Viki se podíval na svůj rozvrh. Od té doby, co mu Úzkost poradila, aby si udělal rozvrh, to s učením  doma vůbec nebylo zlé. No, vůbec… Viki zašilhal na poslední hromádku učebnic, kterou měl vedle sebe nachystanou a na okénko rozvrhu, které křičelo velkým písmem ANGLIČTINA. Nebylo to tak zlé, když se Viki neučil...